Zajímavosti

Od první Valné hromady …
Od první Valné hromady se pravidelně každou neděli schází výbor sdružení a k naší radosti i mnozí členové sdružení. Okruh sympatizantů utěšeně narůstá. Ještě v prosinci členové výboru rozjednali zhotovení modelu draka, který měl být zhotoven pro městskou slavnost. Uvažovaný zhotovitel dokonce navštívil Trutnov, kde ho členové sdružení (Nikola Madževský a Radek Doležal) seznámili s různými podobami draků v Trutnově. Spolupráce se zdála být dobře zahájena, ale v další diskusi se ukázalo, že zamýšlená slavnost by měla mít jinou podobu než o které se dosud uvažovalo. Chceme vytvořit draka více symbolického a méně okázalého. I celá slavnost nyní vypadá mnohem jednodušší než prvotní verze. Na posledním výboru, který se konal 16.1.2005 se začala sjednocovat představa o celé akci. Zřejmě půjdeme cestou co největší samostatnosti. Došli jsme k závěru, že patrně nebudeme ani nazvučovat náměstí a celá akce by se měla nejvíce blížit pouličnímu divadlu. Bylo dohodnuto, že nejužší vedení připraví v dohledné době scénář celé akce. Byl také potvrzen již dříve navrhovaný termín konání 6.5.2006. Obřad na náměstí by mělo provést 200 kostýmovaných účastníků. Hudební doprovod by měl být akustický.

Rozběhly se práce na vlastních internetových stránkách. Zásluhu na nich má člen sdr. Vojtěch Lábus a jeho kolega ze stránek trutnovské alternativní scény – Petr Kutáček. V krátké době se podařilo stránky spustit a v současnosti se začínají zaplňovat.

Bylo rozhodnuto, že do našeho webu bude umístěna nahrávka literárního pořadu, který byl uveden v minulém roce v Národním domě.

Dále jsme se dohodli, že se pokusíme fotograficky zachytit všechny draky, které v Trutnově nalezneme a z nich na těchto stránkách sestavíme fotogalerii.

Na konci února by se měla konat členská schůze, na kterou budou členové jednotlivě pozváni.

To je zatím vše.

Návštěva manželů Stejskalových

května přijali pozvání do Trutnova manželé Stejskalovi, kteří s námi strávili celý půlden. Společně jsme navštívili hradSilberstein, obhlédli kostel sv. Václava v HSM, zaniklou obec Sklenářovice, trutnovský hřbitov a park, navštívili galerii Dračí uličku a městskou galerii, kde se pan Stejskal setkal s ředitelem galerie p. Pražanem a domluvili podrobnosti k chystané výstavě pana Stejskala v příštím roce. Setkání proběhlo v příjemné atmosféře. Pro zakladatele našeho sdružení to byl velký svátek, protože vždy uznávali inspirační vliv díla Martina Stejskala na jejich vlastní počínání. Vyvrcholením návštěvy pak byla společná účast na znovuotevření Dračí uličky a večerní pořad v Janské kapli, v jehož závěru proběhla beseda nad knihou M. Stejskala „Praga hermetica“. Večer se protáhl do pozdní noci neformálním posezením ve vinárně Pod radnicí za velmi solidní účasti členů sdružení. Všem co se na bezproblémovém průběhu celého dne podíleli děkuji.

Večerní pořad v Janské kapli

května 2005 se konalo slavnostní otevření obnovené Dračí uličky. V úvodu přivítal starosta města Mgr. Adamec místopředsedkyni poslanecké sněmovny parlamentu ČR paní Němcovou a ostatní zúčastněné. Ve svém projevu shrnul historii DU a krátce zareagoval na novinový článek, který se negativně vyjadřoval k práci současné radnice v souvislosti s Dračí uličkou. Poté se přítomní přesunuli k uměleckému dílu s plastikou draka, kde zazněl projev člena našeho sdružení pana Dvorského. V jeho krátkém zamyšlení nad symbolem města zazněla i zmínka o tvůrčí inspiraci dílem pana Martina Stejskala, který byl se svou chotí v tento den naším hostem v Trutnově. Na závěr ještě zaznělo pozvání do Janské kaple na večerní představení komponovaného pořadu.

Pořad v Janské kapli začal vystoupením trutnovského archiváře a historika Bc. Jiráska, který ve svém vystoupení zhodnotil historický odkaz trutnovských pověstí a zasadil je do rámce 16. stol. Celou sbírku zhodnotil střízlivě, ale bez předem předpojatého vidění, jak se ještě v nedávné minulosti běžně stávalo. Po jeho vystoupení následovalo provedení literárně-hudebního pásma inspirovaného knihou Sammlera Schöppela. Pásmo, které bylo provedeno podruhé a určitě naposled vyznělo v prostorách Janské kaple podle představ tvůrců. Svým zpěvem jistě zaujal J. Lábus, jehož projev doslova vyplnil celý prostor kaple. Závěr večera patřil improvizované besedě s panem Stejskalem nejen na téma jeho poslední knihy „Praga mystica“, ale zajímavé byly i jeho postřehy k pověstem či krajině Trutnova. Jeho projev nepostrádal jemný humor. Po besedě byla akce ukončena.

Chtěli bychom na tomto místě vyjádřit poděkování místostarostce města paní ing. Horynové za její přístup k akci našeho sdružení, kdy operativně zajistila na poslední chvíli prostor v Janské kapli. Akci jsme přesunuli z důvodu nesnesitelného vedra, kdy v plánovaném prostoru pod střechou Národního domu bylo nedýchatelno.

Pro členy našeho sdružení se den zakončil neformálním posezením ve vinárně Pod radnicí s manželi Stejskalovými, které bylo velmi přátelské.

Spolkový řád trutnovské Gigantey

Pan Antonín Tichý ze Svobody nad Úpou věnoval foto „dračího řádu“ panu Luďkovi Jiráskovi a ten ho poskytl i s dalším materiálem k našemu využití.

Jedná se o řád trutnovské Gigantey, což byla pobočka organizace Schlaraffie. Byla to organizace působící v německy mluvících zemích, ale i v USA, napůl recesistickou, která využívala i prvky svobodného zednářství. Pan Antonín Tichý je sběratelem a badatelem této problematiky. Foto řádu je natolik zajímavé, že jsme se rozhodli se s Vámi o něj podělit.

Jméno památného pahorku

Někdy v roce 1997 vznikla spolupráce Luďka Jiráska a Otto Štemberky na překladu a výkladu pověstí sepsaných Simonem Hüttelem. Z této spolupráce těží i naše internetové stránky. Jednou z mnoha zajímavostí je i pátrání po nejstarším pojmenování památného pahorku a dnešní Dračí uličky. Podle zjištění pana Jiráska se k názvům pahorku – „Ligen či Liegen“ (nejstarší pojmenování, volně – Ležící či Ležení) a „Lügen“ (pozdější – Lži), musí přiřadit i pojmenování „Lungen“. Tak o tom svědčí nejstarší zachovaný opis pověstí uložený v SOKA Trutnov z roku 1654. V němčině e Lunge – plíce, starohornoněmecy lung – luft – vzduch, ale také připadá v úvahu lunger – čilý, hbitý. Z tohoto starého přepisu tedy vyplývá, že jméno pahorku je stále zahaleno tajemstvím a i tento zápis potvrzuje, že pojmenování „Lügen“ je skutečně až pozdější záležitostí. viz foto. ze SOKA Trutnov.

K pojmenování Dračí uličky
V Trutnově panuje mínění, že Dračí ulička je prastaré pojmenování, které se vztahuje k bájným počátkům města. Je to však jen část pravdy, protože na indikační skice města Trutnova z roku 1841 je tato ulička zřetelně označena jako – „Gerber – Gasse“. V korespondenci L. Jiráska a O. Štemberky uvádí L. Jirásek – V Německo-českém slovníku od nakladatelství Fortuna (1998), v prvním dílu A-L je na str. 547 uvedeno: gerben – vydělávat (kůži); hovor. j-m s Fell. s Leder g. – zbít, zpráskat koho, natlouci komu r Gerber – I. koželuh; II. jirchář.

Jméno uličky tedy logicky překládá – „Jirchářská ulička“. Domky jirchářů (koželuhů) mohly být i před Dolní branou. Vytěsňovala se tam všechna řemesla, která ve městě obtěžovala (např. zápachem).

Přejmenování na Dračí nejspíše souvisí s romantizujícími představami o bájné historii města. Tyto představy jsou pro 19. stol. typické. Někoho může i napadnout nepřímá souvislost mezi vyděláváním kůží a stažením kůže z draka. Naši předci přikládali mytologii města mnohem větší význam než ji přisuzujeme my dnes, a tak na starých plánech města můžeme najít i další zajímavá překvapení, např. až do poválečného přejmenování, měl v Trutnově svoji ulici i legendární zakladatel města – Albrecht z Trautenbergu.

Trutnovský drak – krokodýl v Brně (jeho stáří v pověstech a v historii)

Trutnovské pověsti udávají, že v roce 1024 při konání zemského sněmu v Brně, darovali trutnovští mladému knížeti Břetislavovi vycpanou kůži draka, kterého zabili v roce 1006 a ten ji poté věnoval městu Brnu. Tato kůže je od nepaměti zavěšena v průchodu brněnské Staré radnice. Jedná se o vycpaného krokodýla, který byl v časech minulých ztotožňován s drakem. Ještě Bohuslav Balbín si nebyl jist, zdali se jedná o draka či krokodýla. Brněnští tradují dvě verze pověstí o něm. Kromě nám známého příběhu s trutnovskou saní, vypravuje se též o draku žijícím na různých místech v okolí Brna. Tato vyprávění mají skutečně rysy lidové pověsti a jejich četná zaznamenání nejdou bohužel do vzdálenější minulosti. Historici však také uváděli, že “draka“ věnoval městu Brnu arcikníže Matyáš v roce 1609. Pokud trutnovské pověsti sepsal skutečně kronikář Simon Hüttel, byla by trutnovská verze staršího data, protože se uvádí, že Simon Hüttel zemřel v roce 1601. V té době tedy již drak musel viset na radnici. Bohužel sbírka tzv Hüttelových pověstí se do dnešních dnů dochovala pouze v pozdějších opisech, a tak ji jako důkaz pro stáří brněnského krokodýla nelze brát. Zatím bezpečně nejstarší doklad o vycpaném “drakovi“ uvedla Irena Hrabětová ve své studii “Brněnský drak v pověstech a historii“. Píše, že dr.Ludmila Sulitková, pracovnice městského archivu v Brně , vyhledala v radních účtech zprávu datovanou k roku 1568 o tom, že byly vyplaceny 4 zlaté malíři za malování draka.

Zdá se však, že “drak“ visel na radnici ještě před tímto rokem, protože kronikář Hüttel by těžko mohl předstírat starobylost trutnovské legendy, kdyby se vycpaná kůže do průchodu brněnské radnice zavěšovala za jeho života.

Zlatá jáma v Trutnově (poznámka k poněkud tajemným chodbám pod městským parkem)

Mnozí návštěvníci trutnovského parku si povšimnou, že vlevo od kamenného schodiště, je ve svahu zazděna kovová mříž. Většinou netuší, že se jedná o vstup do poměrně rozsáhlých podzemních prostor o jejichž existenci a původu se toho ještě donedávna mnoho nevědělo.

Dnes je tento prostor ztotožňován s tzv. Zlatou jámou. kříž vytesaný do skálySimon Hüttel se ve své kronice zmiňuje, že 23. dubna roku 1511 začali horníci z Míšně kutat na úpatí Chmelnice zlato. Vyhloubili důl, ale vyrazila prý ze skály voda, a tak se přemístili do Obřího dolu, kde kutali vzácné kovy.

Po naší návštěvě dolu na konci 90. let, můžeme potvrdit, že toto podzemí tvoří poměrně dlouhá „chodba“ táhnoucí se směrem do svahu. dobře patrné obezděníNa jejím konci pak skutečně vyvěrá poměrně silný proud vody. Tato chodba je obezděna cihlami a v místě pod spodní částí parku se větví. Jedna větev vedoucí směrem pod jezírko je zachovaná zcela v původním stavu a druhá pak pokračuje ke kanalizaci u Lesnické školy.

Tyto podzemní prostory jsou na pohled velmi zajímavé i pro laika a jsou autentickou ukázkou hornické minulosti zdejšího kraje.

Trutnovské pečetě (Eichlerova sbírka)
Pátráme-li po nejstarších podobách trutnovského draka, nemůžeme vynechat staré městské pečetě. Zpravidla bývají rozdělovány na malé a velké. Zjednodušeně můžeme říci, že na malých je osamocenou figurou drak, zatímco na velkých je celý městský znak.

Otisky pečetí překreslil heraldik Karel Liška. Větší soubor otisků městských typářů je v tzv. Eichlerově sbírce, která je uložena v Národním muzeu v Praze. Jedná se o pět pečetí, které byly přitištěny přímo pro tuto sbírku v roce 1834. Při této příležitosti byl na listinu s pečetěmi vyhotoven rukopisný zápis obsahující mimo jiné i popis celé dračí pověsti.

Pečeť s poř. č. 1 je otiskem dosud nejstaršího známého typáře, jenž je ve vlastnictví trutnovského archivu (na internetových stránkách archivu najdete i velmi zdařilou fotografii).

Často bývá datován do 15. století. V Germánském národním muzeu v Norinberku je otisk pečetě na listině z roku 1518, kterou tam daroval na konci 19. stol. Sammler Schöppl. Mohlo by jít o nejstarší otisk výše uvedeného typáře, ale jak vyšlo najevo z korespondence pana Štemberky st. z roku 1996 (viz. faksimille dopisu) s ředitelkou archivu, je tato pečeť ve velmi špatném stavu a tak by bylo potřebné odborné posouzení.

Otisky s čísly 2-4 jsou novějšího data, ale v podstatě heraldicky věrně zachovávají starší předlohu. Problematická je pečeť č.5, na které je stranově otočena figura havrana a ocas saně není vytočen do dvojité spirály, což se později v úpadkovém období často opakovalo.

Eichlerova sbírka je patrně největším zachovaným souborem trutnovských pečetí takového stáří.

Trutnovská saň (Staré pověsti československé, Fr. Wenig, 1931)
Trutnovská saň

Za knížete Oldřicha byla velká část české země ještě pokryta neproniknutelnými hvozdy, v nichž jen tu a tam se rozkládaly nepatrné vísky a osamělé chatrče uhlířů. Zvláště husté a neobydlené lesy bývaly na pohraničních horách.

Na severním pomezí české země, v kraji, jímž protéká Úpice, v stinném klínu pralesů bylo nemnoho vesniček, jejichž obyvatelé se věnovali pracím v lesích i na skromných políčkách. Nic nekalilo jejich štěstí a spokojenost, dokud se v kraji neusídlila hrozná saň, která ukrutně ničila lidské životy, hubila stáda, šíříc hrůzu a strach po všem okolí.

Strašlivý ještěr usídlil se v jeskyni ve stráni nad řekou Úpicí a odtud se vydával na své loupežné výpravy, přepadávaje lidi na polích, dobytčata na pastvinách a vraceje se vždy s bohatou kořistí.

Lidí v okolních vsích se zmocnila taková hrůza, že opouštěli všechen svůj majetek a prchali z kraje, jenž se proměnil v peklo, ač do té doby se jim zdál rájem.

Jen několik málo odhodlaných a statečných mužů vytrvalo v ohrožené domovině, doufajíce, že se jim podaří zničiti strašlivého, nelítostného nepřítele a navrátiti nešťastnému kraji i lidu opět mír a klid. Mezi těmito odvážlivci byl i uhlíř Trut, chudý, ale odvážný muž, který už leckterého medvěda skolil pádnou rukou.

Trutovi zželelo se nešťastných obyvatelů vesnic. Dnem i nocí přemýšlel, jak by zbavil své milované lesy strašné saně.

Znal v lesích kde jakou stezku, kde jaký útes i kámen, a tak mu bylo lehko, nepozorovaně stopovati saň na jejích výpravách. Při tomto slídění vypozoroval, že saň denně v tutéž dobu se vydává na lup i vrací do své jeskyně, tam pak – nasytivši se – po několik hodin odpočívá a spí.

Toho Trut využil na svém útoku na nepřítele. Když saň opustila jeskyni a Trut věděl, že je na několik hodin v bezpečí, kácel stromy a řezal v polena, jež shromažďoval v okolí jeskyně, ba dokonce i v ní. Když se saň vrátila, byl Trut již dávno v bezpečném úkrytu, aby nazítří pokračoval ve svém díle, při němž dával vlastní život v sázku. Což kdyby se tak byla saň neočekávaně vrátila a přistihla Truta ve své jeskyni? – Nebyl by jistě vyšel živ, neboť saň neznala slitování.

Tak rubal Trut dříví po mnoho dní, a když se mu zdálo, že už je ho dost, přikročil k činu. Saň byla právě za potravou. Trut vylezl na vysoký strom u její jeskyně a vyčkával jejího návratu.

V tom už zaznělo lesem, jako když se žene divoká vichřice. Vzduch se naplnil sirným, otravným zápachem, jejž saň vydechovala, a mezi stromy se ozvalo žalostné bečení telátka, jež se dnes stalo obětí netvora. Saň se přihnala a vklouzla se svou kořistí přímo do jeskyně.

Na tu chvíli Trut čekal. Potichu, hbitě jako veverka se spustil se stromu a přiblížil se opatrně ke vchodu do jeskyně. Tam narovnal rychle hranici dříví a pokryv ji suchým mechem a listím, zanítil oheň. Hranice vzplála – Trut si oddychl, neboť věděl, že teď už mu saň neunikne. Bála se ohně více než čehokoliv jiného a teď jí mohutné plameny šlehaly až do jeskyně. I tam se vzňalo dříví a brzy byla jeskyně v jednom ohni. Trut přihazoval stále nová a nová polena …

Z jeskyně se ozval divoký, zuřivý skřek: to saň poznala nebezpečí. Řvala, že se i v dalekých vesnicích lidé chvěli strachy, ale pozvolna hlas slábl, slábl, až utichl docela: saň se v dýmu, jenž naplnil jeskyni, udusila.

Den a noc hořelo dříví kol jeskyně a Trut tu zůstal na stráži, aby se snad nevzňaly i okolní lesy.

Když navečer se objevila na obloze rudá zář, odlesk požáru, přicházeli lidé, zblízka i zdaleka, se podívat, co se děje.

Kdo vylíčí jejich radost, když seznali, že už saně není – hrdinný Trut ji zahubil a tak zachránil celý kraj před zkázou. Všichni hlasitě velebili Truta a nabízeli mu dary. Ten skromně odmítal díky i odměny a vrátil se k svému milíři…

Zpráva o Trutnově činu donesla se až k pražskému knížeti Oldřichovi.

O nějaký čas později cestoval kníže krajinou, kde obýval Trut, do Polska a tu si vzpomněl, co byl slyšel o obětavém uhlíři. I rozkázal, aby jej přivedli k němu.

Když Trut přišel pokloniti se knížeti, Oldřich jej povýšil do stavu zemanského a daroval mu velký kus lesa v okolí jeskyně, v níž kdysi sídlila hrozná saň.

Trut vystavěl si v těch místech hrádek, který byl po něm znám Trutnovem. Později vzniklo kolem hradu město, které má ve svém znaku draka – lítou saň.

Jak je to vlastně s Trutem?
V poslední době se v souvislosti s poměrně četným uváděním postavy Albrechta z Trautenbergu ze sbírky „pověstí“ o bájném založení města Trutnova, objevuje dotaz – jak je to tedy vlastně s Trutem? V rámci seriálu o trutnovských pověstech jsme se v lednu 2004 pokusili v Radničních listech vysvětlit rozdíly mezi oběma mytickými postavami, ale protože zájem o tuto problematiku neustává, pokusím se ještě jednou o krátké shrnutí.

Albrecht z Trautenbergu je uváděn jako zakladatel Trutnova v rukopisné sbírce popisující vznik města a okolních vsí. Autorství této sbírky je připisováno známému kronikáři ze 16. stol. Simonu Hüttelovi. Originál této sbírky je bohužel nezvěstný, ale nejstarší opis je datován rokem 1654.

V trutnovském archivu se nachází pět úplných opisů a jeden fragment. Ve všech těchto opisech najdeme jako zakladatele města právě Albrechta z Trautenbergu. Tak ho zachytil i F. J. Beckovský ve své „Poselkyni starých příběhů českých“(1700).

V této sbírce se nachází i kapitola o zabití trutnovského draka (saně), která je obecně interpretovaná jako pověst o zabití draka. Bohužel nelze dnes s konečnou platností určit, zda autor zachytil skutečně lidovou pověst nebo se jedná o výtvor Simona Hüttela či jiného neznámého autora. Proto hovořit o pověsti je trochu zavádějící.

Trut se na scéně objevuje až v romantickém padělku v tzv. Zelenohorském rukopise „nalezeném“ v roce 1818. Krátká zmínka padělatelů ve skladbě „Libušin soud“ o tom, že Trut zabil u Krkonoš lítou saň, se stala ideovou předlohou pro mnohé literární a výtvarné tvůrce. Snad nejznámější je luneta Mikoláše Alše pro Národní divadlo, která proslavila postavu Truta po celých Čechách. V literatuře se Trut objevuje v mnoha dílech. Pro ilustraci stojí za zmínku určitě Klicperova divadelní národní báchorka „Česká Melusina“, kde autor spojil zdánlivě nespojitelné (svět křesťanský s pohanským, postavu Truta s Krakonošem a dokonce i s Metodějem, který ho údajně pokřtil).

Velice zjednodušeně se dá říci, že vytvoření postavy Truta bylo nacionální reakcí českých buditelů na existenci německého Trautenberga. Život uhlíře či rytíře Truta posouvali do ještě vzdálenější minulosti než o které vypráví původní sbírka „pověstí“.

To by samo o sobě nevadilo, kdyby však nedocházelo k úmyslnému dosazování postavy Truta do starých vyprávění o založení Trutnova a okolních obcí. S tímto vyprávěním nemá však Trut vůbec nic společného a tímto dosazováním bohužel docházelo a mnohdy ještě dochází k obsahovému pozměňování autentického obsahu výše zmiňované sbírky.

Přesto má však Trut své nezaměnitelné místo v historii našeho města. Vždyť od jeho zrodu uplyne brzy již 200 let a je velmi zajímavé sledovat, jak s jeho existencí nakládali nejen národní buditelé, ale i mnozí autoři 20. století. Kam až popularizace této postavy dospěla, ukazuje velmi pěkně publikace Fr. Weniga – „Staré pověsti československé“ (Praha 1931), kde je

zcela smyšlený příběh autora vydáván za autentickou pověst (viz ukázka pod článkem). Po přečtení této ukázky se přímo nabízí srovnání s překlady starých rukopisů. Čtenáře přímo vybízí přemýšlet o interpretačních vybočeních, kterými trutnovský mýtus procházel.

Výtvarná soutěž – Trutnovský drak
Pověst O zabití trutnovského draka (verze pro Mš ).

Pověst O zabití trutnovského draka ( verze ZŠ ).

Zvláštní škola a Pomocná škola Trutnov a občanské sdružení „Trutnov – město draka“ společně vyhlašují výtvarnou soutěž na téma – „Trutnovský drak“.

Soutěž je součástí slavnosti, která proběhne 6. května 2006, kdy podle starých pověstí, uplyne právě tisíc let od zabití trutnovského draka. Na tento den je připraveno slavnostní předání cen vítězům a množství kulturních akcí, které vyvrcholí kostýmovaným průvodem městem s nově vytvořenou dračí figurou.

Soutěž, jejímž vyvrcholením bude následná výstava všech prací ve Staré radnici Trutnova, je vyhlášena pro tyto kategorie:

Mateřské školy rozdělené do dvou stupňů podle věku
Základní školy rozdělené na první a druhý stupeň
Speciální školy
Střední školy
Kolektivní práce bez rozdílu věku

Děti mohou kreslit, malovat, vytvářet plošné i prostorové práce různých velikostí a využít tak bohatou škálu výtvarných technik.

Inspirací může být nejen pověst o trutnovském drakovi, ale může posloužit i návštěva znovuotevřené Dračí uličky, kde byl podle pověsti zabit drak.

Doporučujeme provést výběrová kola a do soutěže zaslat nejzdařilejší práce s označením názvu zařízení, jménem dítěte a jeho věk.

Informace Vám podají na tel. č. školy 499733386 paní Šritrová, Kluhová, Trojanová, Hromádková, p. Vašíček.

Vítězné práce se tvůrcům nevracejí, ale občanské sdružení se zavazuje k jejich vystavení v připravované stálé expozici věnované symbolu draka. Vítězové budou odměněni hodnotnými věcnými cenami z prostředků obč. sdr. a to v počtu prvních tří v každé kategorii. V případě zaslání mimořádného díla, které nelze zařadit do vyhlášených kategorií, udělí pořadatelé čestné uznání.

Soutěž organizačně zajišťuje Zvláštní škola a Pomocná škola Trutnov, Horská 160, PSČ 541 02, kde budou soutěžní práce soustřeďovány od 1. 11. 2005 do 20. dubna 2006. Poté odborná porota složená z učitelů výtvarné výchovy i odborných zástupců trutnovských galerií vyhlásí nejpozději 1. května 2006 výsledky, s kterými bude kromě účastníků seznámena i trutnovská veřejnost. Podrobné informace budou do jednotlivých škol rozeslány nejpozději do konce října tohoto roku a zveřejněny na internetových stránkách školy (www.zvsaps.trutnov.indos.cz) a občanského sdružení Trutnov- město draka.

Složení odborné poroty výtvarné soutěže

„Trutnovský drak“

Čestný předseda: Bohdan Holomíček- fotograf (Janské Lázně)

Členové:

Mgr. Matěj Pospíšil – vedoucí výtvarného oboru ZUŠ Trutnov

Mgr. Lucie Žaludová – pracovnice Galerie města Trutnov

Ondřej Paděra – výtvarník (Trutnov)

Dana Fialová – učitelka MŠ Úpská Trutnov

Věra Férová – učitelka MŠ Novodvorská Trutnov

Mgr. Jarmila Schubertová – učitelka ZŠ Komenského Trutnov

Věra Sobotková – učitelka ZŠ R. Frimla Trutnov

Bc. Jana Matějková – učitelka ZŠ pro žáky se spec. poruchami učení, Trutnov 3

Dana Šritrová – učitelka ZvŠ a PŠ Trutnov

Lenka Buková – učitelka Speciální mateřské školy pro děti s více vadami, Trutnov

Jaroslav Dvorský – učitel Gymnázia Trutnov

Jana Traspeová – učitelka ZUŠ Trutnov

Na závěr popřejme všem aktivním účastníkům tvůrčí inspiraci a zdar při její realizaci.

Obraz domů u Dračí uličky
Matně si vzpomínám, jak jednoho dne v roce 1967 seděl pan Fiedler u základní školy a maloval obraz řady domů sousedících s tehdejší Dračí uličkou. Jelikož jsme v jednom z nich bydleli, přemluvili jsme ho, aby nám ho po dokončení prodal. Tyto bloky domů dotvářely tehdejší ráz Trutnova svým stylem, podloubím, víc jak stoletou architekturou. Tenkrát jsem ještě netušil, že o 20 let později ustoupí odpornému pom- níku totalitní moci v nejstarších místech našeho města.

Dnes by mohlo být toto místo důstojným historickým jádrem města vedle kostela, muzea, v místech bývalého hradu. Tak mi tento obraz zůstal jako jedna z památek na dětství na tato místa.

Kniha – „Sammler Schöppel – Dvůr Želené Hvězdy“
Na počátku roku 2004 vydali zakladatelé sdružení knihu –„Sammler Schöppel – Dvůr Želené Hvězdy“ ISBN 80-239-0370-5 – ve které mimo jiné vyšly i překlady starých trutnovských pověstí. Najdete zde i známou pověst o zabití trutnovského draka. Kniha se zabývá alternativním výkladem pověstí z hlediska alchymie. Publikaci prodává městská galerie v Trutnově. Pokud by byla vyprodána, nabízíme možnost stažení z našich stránek. Zde ji najdete v celém rozsahu.

Dračí ulička
Rok 2005 je rokem, kdy dochází k opětovném otevření prostoru pod legendárním pahorkem Lži (jinde Ležícím vrchem). V minulosti tudy vedla ulička, která později dostala jméno Dračí. Byla to upomínka na mytologické počátky města, kdy se v těchto místech odehrálo známé usmrcení draka. Jak staré pověsti vyprávějí, pahorek, pod kterým bylo dračí doupě, se stal klíčovým bodem pro vyměření vznikajícího města.

Zboření zástavby v tomto prostoru na počátku 80. let minulého století se stalo osudným i pro starou Dračí uličku.

Její poněkud tajemná podoba však žila v srdcích mnoha lidí dál. Někdy na počátku roku 2003 přišlo město Trutnov s iniciativou uličku obnovit, alespoň v symbolické podobě.

Zakládajícím členům našeho sdružení se však zdálo, že by prostý průnik do zatravněné krajiny bez hlubšího ideového záměru, neodpovídal významu tohoto místa. Proto jsme vstoupili do jednání se zástupci města, kterým jsme navrhli vytvoření uměleckého díla, které by se v co největší míře obracelo ke středověké tradici, jak je písemně zachycena v opisech tzv. Hüttelovy sbírky pověstí.

Město v zásadě naše návrhy přijalo, a tak byl vytvořen výtvarný návrh symbolického pahorku s plastikou dračí saně. Zhotovitelem prvotní makety byl Jaroslav Dvorský. Autorskou realizaci samotného draka provedla Paulína Škávová. Veškeré kamenické práce tvůrčím způsobem obstaral Petr Beneš, s kterým jsme v minulost spolupracovali na menších projektech. Završením našeho snažení bylo zasazení bronzové desky s poetickým textem vztahujícím se k zmiňované tradici.

Naším cílem bylo, aby symbolika zakomponovaná do díla byla vícevrstevná a jednotlivé symboly spolu korespondovaly. Tvar podstavce připomíná výše zmiňovaný pahorek, ale je i symbolickým vyjádřením celého města, které je obehnáno prstencem hradeb. Ty jsou znázorněny kovovou obručí, jež obepíná celé dílo. Text je napsán ve třech jazycích , obrazně tří městských bran, česky, německy a latinsky. Obsah textu je citací slov papežského legáta, z jedné verze starých pověstí. Obruč je však i prstenem z městského znaku, který je nesen havranem. Barvy kamenného podstavce jsou názvukem na geologické reálie krajiny Trutnovska. Červený kámen odkazuje k permskému pískovci na kterém leží město. Bílý materiál zastupuje skály Čížkových kamenů a černé kostky odkazují k černému zlatu Žacléře. Dominantou podstavce je kříž. Z křesťanské víry čerpali naši předci smysl své existence. Všemu dominuje plastika ležící saně, která v sobě zahrnuje nejskrytější významové roviny.

fotografie – současný stav

Lidská řeč umí vyjádřit mnohé, ale zdaleka ne vše. Snad toto dílo bude v pozorovateli probouzet zázrak imaginace a dovede ho k nedořečenému.

Historické fotografie (včetně demolice bývalého kostela sv. Petra a Pavla z roku 1981) z foto přílohy kroniky města Trutnova (foto K. Hybner) uveřejňujeme díky laskavému pochopení pracovníků Státního okresního archivu v Trutnově.

Trautenbergové (malá exkurze do historie)
Při četbě jednoho z překladů tzv. trutnovských pověstí mě zaujala jedna zdánlivá drobnost. Albrecht z Trautenbergu je tu uváděn s přídomkem „ze tří dvorů“. V dalším textu se dozvídáme, že je to z důvodu postavení poplužního dvora s tvrzí, trutnovského a žacléřského hradu. Dále je zde zmiňován fakt, že příslušníci rodu Trautenbergů jsou zapsáni v titulární knize v Praze. Jmenovitě je uveden např. Friedrich z Trautenbergu a opět s přídomkem „ze tří dvorů“. Až dosud jsem se domníval, že autor „pověstí“ žádné konkrétní poznatky o historickém rodu Trautenbergů neměl a že pouze účelově využil podobu jejich jména se jménem města a určil je za zakladatele Trutnova. Již zmíněný přídomek „ze tří dvorů“ je ovšem také uváděn v Ottově slovníku naučném – krátká cit.:

„Trautenbergéř z Trautenberka, příjmení starožitné rodiny, dříve rytířské, nyní panské, jejíž erb byl červený, přes něj napříč stříb. pruh s 3 modrými špicemi, klenot dva červ. rohy a mezi nimi bílé péro. Předkové jejich pocházejí z Horní Falce, kdež se vyskytují r. 1252 Markvart a Jindřich téhož příjmení. Do Čech přišli první ve XIV. stol., nazývajíce se tu ze Tří dvorův.“

A poté následuje posloupnost rodu až do samotného konce 19. století. Ještě jeden údaj z Ottova slovníku je zajímavý a sice uvedený původ rodu T. z Horní Falce. O tomto původu se totiž také zmiňují pověsti a protože je tento původ historicky doložen, můžeme tento údaj považovat za důkaz širších znalostí autora pověstí o námi sledovaném rodu Trautenbergů..

Samozřejmě, že to v žádném případě nedokazuje jakoukoliv spojitost Trautenbergů s Trutnovem, ale ukazuje se, že při tvorbě sbírky „pověstí“ byl jejich autor velmi dobře obeznámen s historickými fakty o Trautenbercích a tím zajímavější se jeví pravý důvod jejich dosazení do příběhů o počátcích našeho města.

Ještě dnes lze v Horní Falci najít i pozůstatky hradu Trautenberg. Pro naše čtenáře jsme na internetu vypátrali i další podrobnosti. Níže uvedený text a fotografie jsou převzaty z internetové adresy www.apsida.cz (s drobnými úpravami):

TRAUTENBERG

Vybudován a osídlen byl ve 13. st. pány von Trautenberg, kteří v té době patřili mezi velmi zámožné rody. V průběhu staletí nastala několikrát změna majitelů hradu.

V 17. st. došlo k jeho opuštění a následně k chátrání a pádu zdí. Panstvo poté přesídlilo do pohodlného nově vystavěného zámku, stojícího přímo pod hradním návrším.

Zřícenina hradu se nalézá severozápadně od obce na skalní vyvýšenině. Z malé přibližně oválné dispozice orientované severojižním směrem se do dnešní doby zachoval především kus štítové zdi na východní straně a část hlubokého ve skále vylámaného šíjového příkopu chránícího celý areál od jediného možného přístupu. Hradba je vysoká cca 5 m, její délka činí 5,5 m a tloušťka zdiva je 2 m.

Z ostatních částí hradu nezůstaly ani základy. Jediným svědkem jejich dávné existence jsou nevysoké pahorky suti. Pravděpodobně se dle dnešní typologie jednalo o hrad s obvodovou zástavbou. Jeden z těchto pahorků (situovaný na jedné malé náhorní plošině o něco nížeji než ostatní terén) by mohl být zbytkem po hradní věži (? bergfrit). V severozápadní části areálu se nachází nevelký valeně zaklenutý prostor, pravděpodobně sklep některé z budov.

Ještě malá poznámka k Alšově lunetě z Národního divadla
Snad každý Trutnovan ví, že ve foyeru Národního divadla v Praze se nachází půlkruhový obraz tzv. luneta malíře Mikoláše Alše, který je součástí rozsáhlého cyklu „Má vlast“. Tematicky je celý soubor silně inspirován tzv. Rukopisy, které popisují bájnou historii Slovanů. (Podrobněji se o tomto tématu rozepisujeme v článku „Jak je to vlastně s Trutem?“.) Dnes ale chceme upozornit na jeden detail, kterého si všiml náš člen Petr Kotyza a hned k němu přidal i vysvětlení:

Díváme-li se na Alšovu lunetu, máme dojem, že Trut zápasí s jednohlavou saní, ale při podrobnějším zkoumání díla nacházíme ve spodní partii proklátou druhou hlavu bájného netvora. Těžko ho potom můžeme označit za saň (ta je totiž tradičně jednohlavá), ale spíše za velmi neobvyklého dvouhlavého draka. Luneta je namalována tak, že pozorovatel si existenci druhé hlavy vůbec neuvědomuje (i v Rukopisu zelenohorském, který je bezpochyby ideovou předlohou tohoto díla, se píše o líté SANI). Vzhledem k tomu, jak obraz vnímá pozorovatel, nabízí se otázka, proč autor vložil do svého díla „nefunkční“ druhou hlavu. Alšova luneta bývá interpretována jako boj Slovanů proti germanizačnímu útlaku. Stačí si vzpomenout na znak rakouské monarchie, ve kterém je dominantní figurou DVOUHLAVÁ orlice. Zdá se tedy, že M. Aleš tak skrytou symbolickou formou vyjádřil svoje národní cítění a vlastenecký postoj. Aby nedošlo k zjevné provokaci úřadů, namaloval obraz tak, jak je výše popsáno.

Jedná se samozřejmě o pouhou domněnku, se kterou náš čtenář může, ale také nemusí souhlasit. Nám se však zdá velmi pravděpodobná.

Luděk Jirásek mi k výše popsanému napsal zajímavé doplnění. Dává přednost interpretaci, že se jedná o boj s dalším drakem (permanentní boj – protože na drakovi není vidět místo po useknuté hlavě), který nastoupil po předcházejícím vítězství rytíře Truta (je to zajímavé i z hlediska alchymického. Z mrtvého draka se rodí drak nový).

Přiložené reprodukce:

stará pohlednice, kde lze druhou hlavu jen obtížně identifikovat.
černobílý detail, na kterém jsou vidět i zuby zmiňované hlavy.

Obraz městského znaku v krajině (2)
Když jsme s J. Dvorským a R. Doležalem zveřejnili v knize „Sammler Schöppel – Dvůr Želené Hvězdy“ stať o obrazu trutnovského městského znaku v krajině popisovaném ve sbírce o založení Trutnova, myslel jsem, že se k tématu již nikdy nevrátím, ale několik poznatků z posledního období i pár mých starších dosud nedefinovaných pocitů mě nutí opakovaně prociťovat draka i celý městský znak v krajině. Další text rozhodně není myšlen jako racionální rozbor topografických reálií a jejich pravé funkčnoObraz městského znaku v krajině (2)
Když jsme s J. Dvorským a R. Doležalem zveřejnili v knize „Sammler Schöppel – Dvůr Želené Hvězdy“ stať o obrazu trutnovského městského znaku v krajině popisovaném ve sbírce o založení Trutnova, myslel jsem, že se k tématu již nikdy nevrátím, ale několik poznatků z posledního období i pár mých starších dosud nedefinovaných pocitů mě nutí opakovaně prociťovat draka i celý městský znak v krajině. Další text rozhodně není myšlen jako racionální rozbor topografických reálií a jejich pravé funkčnosti v prostoru, ale jde mi spíše o definování těchto lokalit jako podnětů, které atakují moji obrazotvornost a jejíž výsledek tu předkládám k zamyšlení.

Obrátíme li orientaci obrazu Sammlera Schöppela, jenž se díval na Trutnov ze severu na jih, jeví se nám drak při novém pohledu jako ležící na zádech se zvrácenou hlavou vpravo dolů (neheraldicky). V rozporu se znakem tak vidíme draka spíše přemoženého. Jakoby se však smrtí draka otevřela nová cesta alchymické pouti. Prostor mezi Trutnovem, Voletinami, Libčí a Starým Městem pociťuji jako volné (přesto střežené) prostranství – symbolicky pootevřené brány do krajiny na sever od města. Sem jsou kladena stará důlní díla kovkopů i jejich staré stezky.

Dvě cesty se otvírají k severu a obě střeží dávné věže z „pověstí“. Od původního brodu ve Starém Městě se táhne stezka na Zámecký vrch, kde míjí Rechenburg a poté postupuje dál až na Žacléř. Od Voletin začíná druhá cesta přes Zlatou Olešnici na hranice ke Královci a Lubavce. U jejího počátku, kousek od Libče, stával hrádek Bolkov (jinde jmenovaný Polzenstein či Hypoltstein). Z pohledu alchymie mi přijde zajímavé, že ve východo-západním pásu těchto věží vypravují pověsti o snaze prvních osadníků vyrábět zde sklo (Rechenburg, okolí Janského vrchu). Zdá se mi, že by tím mohla být vyjádřena určitá úroveň prací na díle. V zobrazení městského znaku tento horizontální pás přetíná dvě svislé špice (cesty) a znázorňuje tak křížení zámecké mříže ze znaku. Toto křížení v dávné symbolice představovalo oheň či samotný tyglík v němž se tavila materie.

Obě cesty pak pokračují severním směrem. Levá sbíhá do Žacléře a pravá pro nás končí na pláni pod Vraními horami. Obě cesty svým průběhem evokují věže ze znaku. Vpravo od těchto cest se vypíná tvarově pozoruhodný útvar Vraních hor. Při pohledu od Rýchor lze v jeho vrcholcích tvarově identifikovat podobu ptáka s rozepjatými křídly, což mohlo dát celému útvaru jeho jméno. Tím se do znaku promítá zcela plasticky i druhá heraldická figura městského znaku – zde v podobě vrány. Toto pohoří však ještě pokračuje po Polské straně až k tzv. Krkavčím skalám, kde se nachází velmi zajímavá lokalita zaznamenaná nejen v legendách, ale i ve starých mapách jako Rabenstein. Jedná se o hrádek, na kterém mělo dojít k popravě několika lapků. Správný překlad je šibenice či popraviště, ale do mysli se mi vkrádá onen názvuk na – vranní kámen ze zlatého prstenu v městském znaku. Lokalita na polském území je značena jako Kruczy kamieň – Krkavčí kámen.

Celá planina pod Vraními horami na mne působí velmi silně. Mívám zde pocit teskné samoty. Místo přirozeně meditativní skrývá pro mne nedefinovatelné tajemství. Nedávno jsem cítil, že se ho téměř dotýkám, bylo to na výstavě bernartického malíře s pozoruhodným životním osudem Joannesa Koehlera, jenž značnou část svého života se svou rodinou prožil v nesvobodě přímo pod Špičákem v osadě Vrchová. Myslím, že se mu mistrovsky podařilo zachytit zadumanost tohoto místa, jež ve mně probouzí opakovaně ony zneklidňující pocity o nichž se tu zmiňuji.sti v prostoru, ale jde mi spíše o definování těchto lokalit jako podnětů, které atakují moji obrazotvornost a jejíž výsledek tu předkládám k zamyšlení.

O Trutovi jinak
I když považujeme za autentickou ústřední postavu sbírky o založení Trutnova a okolních vsí Albrechta z Trautenbergu (viz článek „Jak je to vlastně s Trutem“) , považujeme za správné a v mnoha ohledech i za zajímavé uveřejňovat i odlišné pohledy na tuto problematiku. Předkládáme zde krátký výtah z jazykovědného rozboru rukopisu Libušina soudu. Zajímá nás především jméno reka Truta i samotného Trutnova tak, jak ho sepsal přední obhájce pravosti tzv. rukopisů PhDr. Julius Enders. Nechceme se pouštět do žádné polemiky a ponecháváme zcela na našich čtenářích, aby si své závěry vyvodili sami.

Trut (pogubi saň lútú), jen LS. Komárek upouští od námitek čistě jazykových, neboť ,,trut “ staročesky doložen je“ (Sborník, str. 248), ale věcně odvozuje Trut a i pověst o zabití saně z Beckovského) i když bychom se již zde mohli právem pozastavit nad tím, odkud to vzal B.). Flajšhans: ,,Trut podle Trut nova a to z německého ,,Trautenberger“. Skutečnosti ovšem vypadají jinak. Etymologicky je nutno vyjít od kořene ,,ter-“, jenž je ovšem rozšířen. Tak máme řecké ,,trauma, tryó“, slovanské ,,trovo, trúti“, tryjó, tryti“, st.ind. ,,taruté“, litevské ,,truniú“ – práchnivěti; děj může být aktivní i pasivní. K tomu Persson II, str. 777, který sem řadí také ,,tratiti“. Staročeské ,,trut “ znamená také ,,trubec“, ale plně sem patří: litev. ,,tréndu“ – býti požírán od hmyzu; trond; stind. ,,trnatti“ = vrtati, řecké ,,tetrainó“, stálým, týmž pohybem něco přepracovávat, obrábět. Podle Perssona I, str. 444 znamená základ ,,tru-“ tlačit, tisknout“, sem i latinské ,,trudo, trucido“. Po nasalisaci potom stsl. ,,trat7“ – stráž (z tohoto významu pak vychází třeba Zeyer ve svém ,,Vyšehradu“ aj.), lotyšské ,,trut s“ – brusný kotouč, trinu = tru. Nosovku v našem ,,Trut u“ se zdá dokazovat slovinské ,,Trot“. Zde je obdobná pověst o Trotu, bratru Krěsnikově (ke ,,křísiti“, ,,křesati“). ,,Krěs“ tu znamená slunovrat, kresnik7 – červen, tedy symbol léta. Trot zabil draka zlatou sekerou, takže jde v podstatě o vítěz ství jara a léta nad zimou (Krek, uv. spis., str. 579). K základu patří ovšem i stčes. ,,trut iti“ – ubíjeti, ale i ,,tráviti“. Viz i Ž. Ž. Varbot, Slawische Wortstudien, Bautzen 1975, str. 156 nn., ukrajinské ,,s6trut 7 – vyvracení“. Shevelov, uv. spis, str. 191 uvádí se staroruským ,,trut 7“ a stsl. ,,trat7“ v souvislost i anglosaské ,,thringan“ a lotyšské ,,drupu – rozpadati se“, litevské ,,trúkti“. Další deriváty: v polštině ,,trut y“, ruské ,,trut it6“ – tiskout; stč. ,,otrut iti – udeřiti“, v Baw.; ,,natroutiti“ = concutere, Kott, Dodatky I, slovenské ,,truštiti“ – tříštiti, čes. ,,potroutiti“ – tlouci na hřebík, truštiti se – lámati se (Kott III); trúpati – být ničen, kažen; ovšem i ,,trup“, pův. ,,mrtvola“, dodnes v ruštině; v Alx. B 151; v Žalt. Vitb. 36, 14 ,,aby zatrut ili pravé srdcem“, tj. ,,ut trucidarent“ mečem i lukem; trut í – tluče, ale i ,,naléhá“, Dal. 17, 16; ,,srdce mé tvými ranami nadtruť“, Modl 80 V; bolest trut í, Hus, Dcerka 3; smrt trut í mnohé, Hus, list z Kostnice 1414; vozataj zlým duchem otrucen, Otc. 158a = percussus, Smetánka překládá nepřesně ,,zachvácen“. ,,Otrut iti = omráčiti, Tkadl. S 5b; o drzvie sě truczeje“ cituje Kott IV; u Týna ,,troutiti“ dokazuje životnost a plodnost výrazu i do doby nové; symboličnost vokálu -u- právě u tohoto konglomerátu nachází J. M. Kořínek, Studie, str. 179 obdobně jako u ,,tlučení, tlupy “. Ruské ,,trut en7“ znamená i ,,kleštěnec“, tento úkon se kdysi prováděl tlučením. Ukrajinské ,,natrut “ – otlaček na noze, polské ,,natret“ od stálého stoupání na nohu, polské ,,truč“ – mučit, týrat u Karlowicze V, str. 424; u Tupikova, str. 459 je ,,Trut “ jako jméno kyjevského mnicha, tamtéž i ,,Peretrut ov“, str. 745. U Karlowicze V, str. 179 je zmínka o Trut ovi a pověsti o něm; pohanského hrdinu později nahradil sv. Jiří. Dodnes žije na Slovensku ,,trucic“ – ,,čapku do zemi truceu“ – uhodil, mrštil.

Uvedli jsme hojnost dokladů hlavně proto, že je jim po sémantické stránce jedno společné: opakovaný úkon, ať jde o bití, tlučení, vrtání, rozpadání, práchnivění, mučení, trávení, zkrátka vždy o postupnou smrt. Proto je i ,,Trut “ jméno symbolické. Znamená ,,Zabíječe“ draka nebo saně. Tato mythická zvířata mají vždy mnoho hlav a dlouhé, svíjející se tělo. Mythos souvisí s řeckým ,,Apollonem Sauroktonem“, tedy zabíjejícím ještěra nebo ještěrku, s iránským ,,Thra-etanem, hadobijcem, jak věděl již J. Voborník, Julius Zeyer, Praha 1907, str. 89. J. Poulík, Pevnost v Lužním lese, Praha 1967 uvádí nález štítu z parohoviny, na němž je vyobrazen krokodil a lukostřelec; P. soudí, že jde o domácí motiv. Podle V.V. Ivanova a V.N. Toporova, Issledovanija v oblasti slav. drevnostej, Moskva 1974, str. 5 nn. je boj proti saním a drakům veden jaksi ,,shora dolů“, takže snad i v RZ stojí proti sobě Krkonoše a Polabí s Trut om jaksi uprostřed.

Doklady z onomastiky ovšem hledí také převážně k severu. Vardas, str. 7 dokládá potok ,,Trut inu“, tj. ,,Trut inu vodu“ a také hydronymy ,,Trut navu, Trut ovu Úpu, Úpici“. V. Šmilauer, Příručka slov. toponomasti ky, Praha 1970, str. 184 tyto příklady nemá (proč?), ale ovšem ,,Trubce, Trocnov“. Pro starou pruštinu dovodil už H. Jireček, Vl. jména v RZ, Praha 1897, str. 19 jména jako ,,Trut enowe, Trut in, Trautenbach“. Polská MJ Trotnowice, Tratnowit, Tratnowiz (M. Suliszová, Staropolska fonetyka w swietle materiálu onomestycznego do 14. wieku“, Varšava – Vroclav 1976, str. 42), vše hlavně z Malopolska. Dále ,,Trut nowo, Trut nowy (u Gdaňska), Trut winiec“. Podle Kozierowského II, str. 324 a 325 i ,,Trat, Trath, Tracko“ snad od ,,trut en“, trubec nebo bodavý čmelák, samozřejmě odvozený sufixem. Hosák – Šrámek II, str. 608 má ,,Trut manice, Trut maničky“. Při výkladu o nejznámějším českém Trut novu se tvrdívá, že město mělo původní název Úpa (2. polovina 13. století) a od roku 1301 že byl ,,Nový Trut nov“. To dokazuje leda, že byl i ,,Starý Trut nov“ nebo jen ,,Trut nov“. Jiná námitka se soustředila na sufix, který je rozšířen o komponent ,,n7, no“ a tvrdila, že by mělo být ,,Trut ov“. I tato výtka padá, neboť shodně je tvořeno ,,Kladno“, nejinak i ,,Vidnava, Olešná, Lužná, Deštná, Brocná, Osečná, viz I. Lutterer, Onomastické práce 2, 1968, str. 89 (Taszyckého sborník). Totéž dokázal i M. Rudnicki, Praslowianszczna Lechia-Polska I, Poznaň 1959, str. 188: tak i ,,Widna, Widnica“ vedle jiných derivátů: Widawa, Widowo, Widowice, Widok, Widoczna, Widacz“. — Ze všech těchto důvodů nelze uznat těžkopádného ,,Trautenbergra“, z něhož ostatně nemáme v těchto OJ žádné další pozůstatky kromě násloví, za původce ,,Trut nova“ i dalších míst.

Rechenburg
Areál tohoto hradu, který je několikrát zmiňován ve sbírce pověstí o založení Trutnova, je i po téměř sedmi stoletích po jeho zániku velmi zajímavou lokalitou. Na tomto místě se nebudeme věnovat historii hradu, protože současný stav znalostí o něm je velmi dobře zdokumentován dvěma zásadními pracemi historiků V. Wolfa (sborník č.7 Muzeum Podkrkonoší v Trutnově 1983, str. 251- 266) a P. Jansy (sborníček č.4 – Muzeum Podkrkonoší v Trutnově 2005, str.19 – 27), ale budeme chvíli sledovat, co o Rechenburgu vyprávějí tzv. pověsti.

Hrad měli založit lapkové, kteří na samotném počátku druhého tisíciletí ovládali kraj budoucího Trutnovska. Mezi jednotlivými skupinami však došlo ke sporům a ty vyvrcholily vypálením celého hradu a pobitím jeho posádky. Hrad dostal své jméno po Pavlu Rechenovi (Rechen – hrábě a odtud i tvrzení, že hrad ve skutečnosti založil Hrabišic), který byl spřízněn se Švábenici, veliteli hradní posádky.

Po příchodu legendárního zakladatele města Albrechta z Trautenbergu získal vypálený hrad pan Mauritz Bohdal, který ho nechal opravit, ale na hradě nevydržel déle než tři roky, protože sobotu co sobotu zde prý řádil hlomozivý duch (tzv poltergeist). Pan Bohdal tedy prodal Rechenburg dvěma bratrům Kryštofovi a Martinovi Rabicarovým (opět názvuk na Hrabišice), kteří se poté psali z Rechenburgu. Chtěli zde postavit velkou sklárnu, ale pro nedostatek dřeva z plánu sešlo. Pověsti se však zmiňují, že hlavním důvodem bylo již zmíněné řádění hlomozivého ducha, který za šíleného řevu vrhal kameny. První z bratrů, Martin po roce odešel a vystavěl vytouženou sklárnu v nové obci Sklenářovice. Kryštof hrad opustil po třech létech a založil sklárnu na tzv. Haynichenu. Poté hrad pustl, ale i náhodní nocležníci byli často lapeni do spárů zlých duchů. Rechenburg byl údajně definitivně vypálen spolu s hrádkem Bolkovem v roce 1343.

Chtěl bych teď upozornit na několik skutečností, které mi ve vztahu s touto lokalitou připadají zajímavé. Od několika přátel jsem se v průběhu minulých let dozvídal „zaručeně pravdivé“ historky o tom, co vše se lidem v areálu hradu stalo. Podle těchto vyprávění se zde lidem často dělá nevolno (někdy jsou projevy nevolnosti popisovány opravdu jako hrozné), někdo tu pociťuje tíseň až strach, ztrácejí se tu uschované, do listí zahrabané věci, ale třeba i lovecký pes, který se na položený kabát vrátil až druhý den a třásl se po těle. Dokonce jsem slyšel i o již zmiňovaných úderech jakoby uvnitř skály.

V minulosti jsem rád takovým vyprávěním naslouchal, nyní si od podobných zážitků udržuju odstup, ale v případě Rechenburgu mohu i já přispět poněkud zvláštním příběhem. Na Zelený čtvrtek v roce 2001 jsem si vyjel s mojí tehdy jedenáctiletou dcerkou na kole za město. Dojeli jsme až do míst nad Rechenburg. Na chvíli jsme si chtěli odpočinout, a tak jsme opřeli kola a začali jsme pít z lahví. Po chvilce mi dcerka povídá, že bychom mohli jet k tomu kostelu a podívat se dovnitř. Protože nejbližší kostelík je v Libči, kde jsme do té doby s dcerkou bezpečně nikdy nebyli, zeptal jsem se jaký kostel má na mysli. Úplně mne ohromila, když řekla, že musí být tady kousek, když ty zvony tak silně bijou. Nemusím zdůrazňovat, že já neslyšel vůbec nic. Ještě jsem se nenápadně ubezpečil, že opravdu naslouchá bití zvonů a nechal jsem ji vyrazit směrem odkud zvuk přicházel. K mému překvapení jsme pokračovali směrem vzhůru k rozcestí s vyhlídkou na Černou horu. Protože během chvíle na celou záležitost zapomněla, nechal jsem to být, ale mně to stále vrtalo hlavou. Až později jsem se dozvěděl, že podle jakési legendy na Zelený čtvrtek letí všechny zvony do Říma. Nemám pro celou věc žádné racionální vysvětlení a vlastně ho ani nehledám, ale jsem rád, že byť zprostředkovaně jsem byl svědkem zvláštního úkazu na lokalitě Rechenburgu.

Ještě pár zvláštních souvislostí mne napadá při četbě pověstí. Tři lokality zmiňované společně s Rechenburgem (samotný hrad, obec Sklenářovice a Haynichen) jsou dnes lokality víceméně zapomenuté. Haynichen je dnes ztotožněn s Janským vrchem nacházejícím se na pískovcovém hřbetu severně od obce Petříkovice. Je tu tzv. dutá skála (v minulosti zvaná Quarkloch) , která má na rozdíl od okolních skal výrazně červenou barvu. Sklárna o které se „pověsti“ zmiňují do dnešních dnů nebyla v terénu objevena a jiné doklady o ní nejsou (i když Vladimír Wolf nalezl v Petříkovicích mezi starou celnicí a závorou skleněnou strusku a dal ji přezkoumat, bohužel výsledek nám není znám). Samotný Rechenburg a obec Sklenářovice potkal podobný osud, byť v rozdílných časech. Rechenburg byl pobořen a vypálen patrně ve 14. století, Sklenářovice postihla obdobná pohroma v důsledku odsunu německého obyvatelstva v roce 1946.

Všechny tyto tři lokality, alespoň tedy podle pověstí, spojuje snaha o výrobu skla. O samotné výrobě se však nedozvíme žádné podrobnosti. Sammler Schöppel ve svém netradičním výkladu pověstí mluví o výrobě skla v souvislosti s alchymií. Podle něj bylo možno ve Sklenářovicích vyrábět rubínové sklo, protože to vzniká přidáním zlata do tekoucí skleněné hmoty. Rubínový prášek měl být podle něj důležitou substancí v alchymickém transmutačním procesu.

Vyhledal jsem si jeden starší rozhovor se současným badatelem a nesporným odborníkem na alchymii D. Ž. Borem a ten mimo jiné říká – „… vedlejším produktem alchymie byla např barviva. Když říkám barviva, mám na mysli i produkty užívané ve sklářství. Alchymisté objevili do té doby mnoho neznámých technologií, které se např. uplatnily při výrobě vitrají v Chartres i jinde. Jejich ohnivou červenou barvu a svítivou modř se nikomu dosud nepodařilo napodobit. Fulcanelli cituje výrok jedné ze Sibyll: když se jí kdosi zeptal, kdo je filosof, odpověděla:“ Ten kdo umí dělat sklo“. A tam to někde zřejmě začíná a končí. Sklo, to jsou vlastně nesmírně pomalu tekoucí krystaly. Sklo nemá pevný bod tání. Při asi 600stupních Celsia začíná měknout a stává se z něj tvárné těsto. A právě ve fázi těstovitosti se do něj přidávalo vždy něco, co jej barví, kysličníky či soli kovu. Alchymisté mluví o červeném skle jako o základu transmutujícího prášku. Je opravdu zvláštní, že právě sklo a kovy byly vždy v centru zájmu alchymistů.“

Je docela možné, že autor „pověstí“ skrytě vypráví skrze zaznamenané události paralelní příběh, který je do děje zašifrován. Tak to měl jistě na mysli Sammler Schöppel a po něm další badatelé. Oheň a v jeho důsledku i spálení těl, přítomnost zdánlivě neidentifikovatelných duchů, touha vyrábět sklo, dobývání zlata ve Sklenářovicích, akcentování šestého dne (soboty) v souvislosti s poltergeistem atd. To vše mohou, ale samozřejmě nemusí být názvuky jinotajného příběhu.

Jistě se najde nejeden čtenář, který uvedené vývody bude považovat za nevěrohodné, ale věřím, že pokud se vypraví na zmíněné lokality, osloví ho přinejmenším svoji současnou meditativní povahou.

Fotografie Rechenburgu jsou převzaty z web. Stránek – www.hrady.cz autora Jiřího Čížka. Ze stejného zdroje je i načrtnutá rekonstrukce původní podoby hradu autorky Katky Venclíkové.
(v Trutnově vyšla bez udání autorky na propagačním letáku – Vojenské památky Trutnovska).

Krytolebec (stegocefalus) předobraz našeho draka?
V již zmiňované korespondenci L. Jiráska a O. Štemberky se nachází i úvaha o paleontologickém nálezu stegocefala, obojživelníka z období prvohor – permu. Již je to hezká řádka let, kdy tehdejší národní podnik Vodní zdroje Praha prováděl zkušební vrty v SV cípu vlčického katastru, na Pilníkovském potoce, mezi Hrádečkem a Křížovým vrchem. Podle tehdejšího vyjádření paleontologa Z. Riegera, jenž zde odebíral vzorky, odpovídala stratigrafická poloha nálezu přibližně vrstvám, které vycházejí na povrch na jižním svahu Červeného kopce za Texlenem v trutnovském Dolním Starém Městě u stavidla (vlastně nad tzv. Jelení tůní, o které píše Hüttel).

Stegocefali (krytolebci) dosahovali délky od několika centimetrů (což byl patrně náš případ) až po velikost aligátora. Někteří z vědců se přiklánějí k názoru, že tato druhová forma mohla být schopna vytvořit v dávné historii země civilizaci. Pokud bychom ho považovali za předobraz našeho draka, stojí za zmínku, že ochranný kostěný límec na zadní straně jeho lebky by určitě zabránil setnutí hlavy (v jiných pověstech i pohádkách bývá často drakovi hlava utnuta). To by vysvětlovalo fakt, že trutnovský drak byl udušen. Paleontologický nález odpovídá i tomu (viz. dopis Kláry S. Schöppelovi v brožurce k akci „Už ho Nesou!“, str.8)), že se dračí maso proměnilo v kámen. Nelze zcela vyloučit, že impulsem ke spojení města s drakem, mohl být i nález otisku stegocefala popř. obdobného živočicha.

Ilustrační foto je staženo z internetu a jedná se o zdařile vypreparovaného, 23 cm dlouhého jedince z naleziště nedaleko Boskovic.

Janský vrch – Haynichen ( cesta nejen za dutou skálou)
Severně od obce Petříkovice se nachází zajímavý pískovcový hřbet, po jehož vrcholku vede současná česko-polská státní hranice. V jeho nejvyšší partii se nachází Janský vrch (696 metrů nad mořem). Ten je ztotožněn s tzv. Haynichenem, lokalitou několikrát zmíněnou ve sbírce o založení Trutnova. V okolí tohoto místa měl vybudovat sklárnu Kryštof z Rechenburgu, když předtím opustil bratra Martina (historik V. Wolf nalezl mezi celnicí a závorou v Petříkovicích zbytky skleněné strusky). Důvodem jeho odchodu bylo, že na Rechenburgu strašilo a také nedostatek dřeva pro provoz sklárny, kterou se s bratrem snažili na Rechenburgu neúspěšně založit (podrobněji viz. článek „Rechenburg“).

Dnes zatím nelze říct, zda existence sklárny v těchto místech může mít racionální základ nebo zda se jedná o pouhou pověst. Kronikář Hüttel se o této lokalitě (pod různými názvy) zmiňuje, ale sklárnu neuvádí. Další nepřímou indicií je jedno ze starších pojmenování Petříkovického potoka – Glaserbach. Sbírka pověstí lokaci sklárny také neuvádí, autor pouze zaznamenává, že stávala za tzv. dutou skálou.

Dutá skála je asi největší zajímavostí tohoto místa. Jedná se o několik metrů dlouhou dutinu v nápadně červené skále o jejímž původu zatím nelze říci nic bližšího. (Dutinu zmiňuje již kronikář Hüttel, když popisuje obchůzku po trutnovské hranici nařízenou městskou radou 22. 10 1582.) Do dutiny se dá bez větších problémů vlézt. O této skále jsem slyšel zajímavé vyprávění, že z ní bývalo slyšet divný zvuk podobný pískotu. Vysvětluji si to působením silného větru dujícího v určitém směru, který rozezvučí dutinu jako přírodní píšťalu.

V souvislosti s okolím vrchu je autorem sbírky zmíněna i existence loupežnického hrádku. Mělo zde dojít k zajetí sedmi lapků a jejich následnému oběšení. Podle této události byl pak hrádek pojmenován na Rabenstein (šibenice). Tento hrádek (pokud existoval) ani zmíněnou sklárnu se zatím nepodařilo lokalizovat. Myslím, že důkladná prohlídka dnes hustě zalesněného okolí Janského vrchu i rozsáhlých prostranství pod skalami by snad mohla nějaké poznatky přinést. Pokud je mi známo, tak v této lokalitě ještě k důkladnějšímu průzkumu nedošlo ( nedlouho po této výpravě jsme lokalizovali Rabenstein v Polsku nedaleko Lubavky, více viz článek Rabenstein)..

Pro úplnost dodejme, že v minulosti na úbočí Janského vrchu, na katastru Debrného, stávala tzv. Moserova kaple (viz publikace „Kaple“, str.29, mapa, Trutnov 2002). A ještě druhá kaple se nacházela nedaleko odtud pod skalami severně od Petříkovic. Zde u pramene lze dodnes vidět její základy. Pramen je dnes obezděn a v stínu lesa je příjemné posezení. Dostanete se sem buď pěšky z Petříkovic po značené turistické cestě (upozorňuji na počáteční opravdu prudké stoupání vlevo od celnice) nebo autem po silničce vlevo od „popílkového“ jezera vyjedete na samotný vrchol kopce, kde se vám otevře krásný výhled na Vraní hory a odtud se pěšky vydáte šikmo doprava vzhůru na viditelný vrch. Samotný Janský vrch i jeho nejbližší okolí má romantický ráz a pokud zrovna neholdujete různým povídačkám, určitě vás zaujmou alespoň nebývalé výhledy do krajiny.

Za provedení po lokalitě děkuji Vojtovi Lábusovi, který je i autorem fotografií duté skály. Taktéž dík Petrovi Kotyzovi za zavedení k prameni.

Rabenstein – Kruczy kamieň?
V SOkA Trutnov se nachází kromě knihy Sammlera Schöppela ještě jeden překlad sbírky „pověstí o založení Trutnova a okolních vsí“, který je překladem staršího a košatějšího opisu. Tento překlad je bohužel překladem tzv. otrockým, kdy se překladatel snaží doslovně překládat každé slovo odděleně, a tak často dochází ke zmatení smyslu jednotlivých vět. Přesto je zdrojem některých zajímavých údajů, které se z pozdějších opisů vytratily.

V kapitole „Jak bylo loupežnické sídlo Rechenburg vystavěno a od koho a také jak bylo zase spáleno“ se na str. 10 uvádí mimo jiné, že: „Soudruzi z jejich roty [myšleni lapkové z doby před příchodem Albrechta z Trautenbergu] vypátrali loupežnický hrad, nazvaný podle jejich pána, který leží ve skalách a který loupežníci nejsou schopni dostati, Katzstein a RABENSTEIN, to všechno loupežnické domy a ještě mnoho dalších, které všechny leží na rozmezí Čech a Slezska“. V tomtéž překladu je na str. 83 název kapitoly „Kdo postavil kaut pod konetzken hora u Rabensteinu“. Dále se tu hovoří o panu Matausi Schwabovi (zdá se, že by mohlo jít o názvuk na skutečné kolonizátory trutnovské oblasti – rod Švábeniců), který „měl v držení Rabenstein, jenž stál za Stauden micheln na hoře, kde měli 1003 pobyt loupežníci a na Heinichen dutý kámen, které je ve vchodu 5 sáhů dlouhý, na němž na stranu byla vytesána dlouhá cesta. Sedm těchto lupičů bylo na Rabensteinu chyceno Svídnickými a ti lupičské hnízdo zničili a sbourali a postavili na to místo šibenici a na ni pověsili lupiče. Od toho dostal Rabenstein své první jméno“

Přes určitou nesrozumitelnost textu a několik pravopisných chyb se dovídáme o dalším hrádku z „pověstí“. Rabenstein, jak ho autor jmenuje (pokud existoval) je hrádkem jinde nezjistitelným. Podobně se to však stalo i s dalšími, dnes však již bezpečně určenými hrádky zmiňovanými v uvedené sbírce. Jedná se o hrádky Polzenstein (Bolkov) a hlavně Rechenburg. Údaje o nich ze sbírky “pověstí“ převzal August Sedláček do svého legendárního díla o hradech a zámcích. Lokalitu, potažmo hrádek Rabenstein však nezmiňuje. Je-li mi dobře známo, tak do současné doby se případnou existencí tohoto hrádku nikdo nezabýval.

Ať už byl autorem sbírky o založení města kdokoliv, myslím, že uváděné lokality popisoval reálně pro dobu v které žil. Mám na mysli samozřejmě existenci zmiňovaných lokalit, nikoliv jména jejich zakladatelů, popř. data jejich založení. Kde však lokalitu Rabenstein hledat?

Z popisu uvedeného ve sbírce lze vyčíst, že hrádek stával na pomezí Čech a Slezska. Správný překlad slova Rabenstein je buď „popraviště“ nebo „šibenice“, pokud bychom jej však brali jako název hradu, nebo přídomek šlechtice, bylo by výstižnější – Havraní kámen, Havranec, Odpovídal by tomu i název Vraních hor (Rabengebirge).. Starší české a německé mapy okolí Trutnova však žádnou takovou lokalitu nezobrazují. Hledali jsme tedy podle návodu z pověstí a pátrali jsme dál po hranici se Slezskem. A skutečně na starších německých mapách je hned za současnou česko-polskou hranicí kousek od Lubawky v Polsku zakreslena lokalita Rabenstein. Na soudobých polských mapách je však nesprávně lokalita překládána jako „Kruczy kamieň“ (na oficiálních stránkách města Lubawka je do češtiny přeloženo jako Havraní kámen), přičemž správným překladem slova Rabenstein je, jak výše uvedeno – šibenice nebo popraviště. Zřejmě se tak stalo proto, že Rabenstein je vlastně v přímém sousedství Vraních hor.

V srpnu 2006 jsme se do těchto míst vypravili, abychom se pokusili pozůstatky hrádku najít. Kruczy kamieň je přírodní rezervací, která sama o sobě stojí za návštěvu. Vede tudy i turistická stezka, ale je poměrně zarostlá a neudržovaná. Nás však zajímala obě návrší tvořící soutěsku s protékajícím potokem. Potok dostal příznačné jméno Raba. Na starých mapách je totiž Rabenstein zakreslován střídavě do obou návrší a to do tzv. Krkavčích skal nebo do posledního výběžku Vraních hor. Pod dojmem textu “…kaut pod konetzken hora“, který jsme si vyložili jako “v koutě pod koncovou horou“ jsme zvolili průzkum druhého jmenovaného návrší. Hned na začátku strmého výstupu jsme narazili na nápadnou hlubokou podélnou rýhu (připomínající hraniční rýhu) vedoucí přímo od vrcholu směrem dolů na úpatí návrší. Ve spodní partii tohoto útvaru jsme nalezli dva hraniční kameny, o jejichž přesnějším účelu zatím nemůžeme sdělit nic podrobnějšího. Kousek napravo se zvedají dva skalní výchozy, které by mohly být onou lokalitou z pověstí, ale bez odborného ohledání nelze náš předpoklad ověřit. Bohužel i my sami jsme byli již v časové tísni, a tak se na podrobnější průzkum skal budeme muset vypravit ještě jednou. Zdejší krajina je velmi zajímavá a určitě stojí za prochození. Pověst o tom, že se tu někde nacházel loupeživý hrádek, dodává tomuto místu navíc romantický nádech.

Na fotografiích Vojtěcha Lábuse je pohled na Krkavčí skály, hraniční kameny s vysekaným křížem i pohled na zmiňované skalní výchozy. Okopírované mapy jsou ve vlastnictví Vojtěcha Lábuse a je dobře vidět zakreslení Rabensteinu.

UROBOROS had (drak) požírající svůj ocas
V Trutnově lze na mnoha místech spatřit vyobrazení draka. V drtivé většině případů jsou součástí městského znaku (např. na staré vodárně, na radnici, na mostě u soudu, na poště atd.) V Trutnově však lze nalézt i zcela neobvyklé podoby draků Jednou z nich je i uroboros, had – drak požírající svůj ocas.

Již od starověku je symbolem světa podléhajícího věčnému koloběhu zrození a smrti V prvních stoletích našeho letopočtu se z něho stává jeden z klíčových magických symbolů. Často propojuje svým tělem zemi s oblohou či život se smrtí. Jako komplexní symbol se postupně dostal i do alchymie. V křesťanské symbolice se s ním setkáváme pouze v ojedinělých případech. Tak např. D. Ž. Bor popsal a vyložil význam urobora v poutním chrámu Panny Marie v Dobré Vodě u Nových Hradů ( po stranách zdejší kazatelny jsou v životní velikosti sochy symbolů, vlevo Smrti v podobě muže s kosou, vpravo Věčnosti v podobě ženy s uroborem v ruce). Jedná se o produkt barokního umění, které se jinak rádo vracelo k starověkým předlohám.

V kostelech okolo Trutnova se nám dlouho nedařilo zobrazení urobora objevit. Až v létě 2006 jsme na společném výletě do polského Křešova v klášterním kostele (v mauzoleu svídnických knížat) pro Vás mohli s dovolením ochotného průvodce vyfotografovat tento symbol Věčnosti. Také nám převyprávěl celou legendu o tom, proč zde byl užit právě tento motiv a poukázal na jeho provázanost s ostatními symboly. Protože do Křešova je to skutečně co by kamenem dohodil, nebudeme dál ve výkladu pokračovat a doporučíme našim čtenářům osobní návštěvu tohoto věhlasného kláštera.

Přes křešovský klášter se vracíme do Trutnova. Asi před deseti lety jsem od Luďka Jiráska dostal kvalitní fotografii B. Tošovského na kterém je do kamenného podstavce vysekán uroboros, jenž byl patrně jakýmsi rámem, jenž ohraničoval dnes již nezjistitelný motiv. Užití urobora je poněkud překvapivé, zajímavé a donedávna v Trutnově ojedinělé. Kamenný podstavec najdete nedaleko od cesty vedoucí z Bojiště směrem do Dolců a sice vlevo ve svahu a je sevřený dvěma stromy (viz uveřejněné foto B. Tošovského).

Nedávno mě Vojtěch Lábus a Robert Fürbacher upozornili na další neobvyklý kamenný podstavec o kterém se domníval, že souvisí s bitvou z roku 1866. Při podrobnějším ohledání zjistil, že podstavec s torzem kovového kříže je staršího data. Na kříži jsme rozpoznali stejně pozoruhodný symbol kaducea (tzv. Merkurova hůl). Na podstavci samotném je nevelká okřídlená zeměkoule, kterou obepíná uroborus. Podstavec naleznete ve svahu na konci kamenného schodiště v ulici Na struze. Půjdete od lávky přemosťující uvedenou ulici směrem k parku a podstavec budete míjet po své levé ruce. Fotografie pro Vás nafotil Robert Fürbacher. Jeho prací je i přemalování symbolu z kříže.

Ve všech uvedených případech jsme nepátrali po historických souvislostech, ale zajímal nás samotný symbol urobora, jenž rozšiřuje škálu rozličných podob draka v Trutnově. Dalších zobrazení si všimneme někdy příště.

Rozměřování města (za Kamenem mudrců)
Ve spojitosti s pověstmi (budu používat toto označení, i když se jedná spíše o svébytné literární dílo, jehož autor nanejvýš skutečné pověsti zaznamenal a tvůrčím způsobem zasadil do nově strukturovaného příběhu) o založení města Trutnova a okolních vsí je na první pohled nápadné užití bohaté symboliky. Do městského erbu ( v pověstech je obsažen jeho blason – heraldický popis) se tak do dnešních dnů v přesném uspořádání zobrazuje legendární drak či spíše saň, havran, prsten s rubínem, otevírající se kovová brána a dvě městské věže s cimbuřím. Pověsti samotné pak uvádějí celou škálu rozličných dat křesťanského kalendáře či geometrických měr v souvislosti s vyměřováním nového města o nichž se také domnívám, že v sobě nesou skrytou symboliku. Je li předmluva k pověstem autentická, tak měly být sepsány kronikářem Hüttelem v roce 1595. Ocitáme se tak v době podivuhodného vladaře císaře Rudolfa II. Je to doba, která přeje rozvoji věd a umění a ovšem i vědám tradičním (mnozí by řekli okultním) – magii, astrologii a alchymii. Již delší dobu jsem přesvědčen, že pověsti v sobě skrývají paralelní příběh nejspíše alchymistického významu. Výše zmíněná symbolika je vlastní právě středověkým alchymistům a mystikům. Je možné, že Simon Hüttel jako malíř, spisovatel a geometr mohl být s touto symbolikou více či méně obeznámený (v této souvislosti nelze nezmínit jeho společnou cestu po Krkonoších s kutnohorským důlním měřičem Jiříkem z Řásně).

Celá sbírka pověstí byla historiky odmítnuta jako nevěrohodný pramen, kterým je zbytečné se zabývat. Zdá se však, že sbírka obsahuje mnoho reálií z doby Hüttelova života. Jako pomocný pramen využili pověsti mnozí současní badatelé. Myslím, že i co se týká nejstarších dějin Trutnova lze od pověstí očekávat nejedno překvapení. Když historik Jiří Bock uveřejnil svoji přelomovou práci k nejstarším dějinám Trutnova, došel po kritickém zhodnocení nejstarších listin k závěru, že Trutnov byl nově vysazen na samotném přelomu 13. a 14. stol. Toto jeho tvrzení by mohlo podpořit pověstmi udávané jméno stavitele města Simona Latentora (v jiných opisech však Timo Laudemtora z Lombardie) o němž se zmiňují M. Ježek a J. Slavík v poznámce 97 svého článku „ K možnostem interpretace nálezů v chrámu sv. Mikuláše v Jaroměři“ v Průzkumech památek II z roku 1998. Autoři zde uvádějí, že podle Petra Žitavského působil Florenťan Cyno Lombardus v roce 1300 jako jeden z mincmistrů Václava II. Vzhledem k možné analogii mincmistra Václava I. ve vztahu k Přemyslovi Otakaru II., kdy se stal zároveň lokátorem Havelského města k Jihlavě, Čáslavi a Kolínu, dalo by se o Cyno Lombardovi uvažovat jako o možném “staviteli“ Trutnova. Celé to vyvolává dojem, že autor sbírky pověstí zapsal nejen reálie své doby popř. tradované fantastické události (zabití draka), ale že mohl čerpat i z prastarých listin či z ústně předávané tradice o skutečném vysazení Trutnova. Chci tím hlavně říct, že k pověstem je třeba přistupovat opravdu obezřetně a neopomíjet tento jedinečný pramen.

Vraťme se však k symbolice z pověstí. Chci si všimnout několika údajů, které mi již delší čas vrtají hlavou. Autor uvádí přesné krokové míry při rozměřování hradeb, městských bran, ale třeba i kostela. Zajímavé je, že podle těchto suverénně prohlašovaných dat nelze situaci ve skutečnosti plně rekonstruovat. Je možné, že opisovači nezachytili všechny údaje uvedené v původní předloze, protože různé opisy často uvádějí dokonce protichůdné údaje. Mnoho hodin jsem proseděl nad plánem města z roku 1841 a dosazoval rozličné míry do plánu, jenž zachycuje středověkou polohu bran, hradeb a dokonce děkanského kostela. Až na vytvoření mého přesvědčení, že stará „zlodějská“ věž (pokud opravdu stála) nepatřila do areálu dnešního muzea (hradu), ale že nejspíš stála na místě současného kostela, mi tato hra s čísly mnoho neřekla. Jak jsem v průběhu let postupně docházel k přesvědčení, že pověstí vyprávějí již zmíněný paralelní příběh, hledal jsem řešení jinde.

Svoje další úvahy uvedu citátem Petra Uličného z ročenky SOkA Trutnov z roku 1999, str. 136-137. „Vzhledem k symbolické povaze lze snad oprávněně hledat v městských útvarech i jejich ideový význam. V takovém případě se tato města mohou jevit jako zobrazení symbolu kruhu rozčtvrceného kříže. V křesťanské symbolice tento znak označuje Ráj a dělení světa na čtyři díly se čtyřmi základními směry. Označuje také Krista, který je s nimbem takového tvaru zobrazován. Užití uvedeného symbolu znamenalo v symbolickém smyslu uchopení a ovládnutí Bohem rozděleného a popsaného světa. Tři brány v Trutnově patrně slibovaly ochranu a pomoc Svaté Trojce. Simon Hüttel píše v tzv. první části své kroniky, popisující legendární založení Trutnova roku 1006, že při svěcení bran byly čteny příznačné pasáže z Janova Evangelia, kde se Kristus přirovnává k bráně, z 5. Knihy Mojžíšovy o požehnání vcházejícím i vycházejícím a z 24. Žalmu, kde je brána přirovnávána ke dveřím do světa. Vstup do těchto bran a vstup do tohoto města byl v symbolickém smyslu vstupem do Kristova království“.

S Petrem Uličným souhlasím, ale je li mé přesvědčení o paralelním příběhu v pověstech správné, je potřeba hledat v jiném typu symboliky. Adepti alchymie přirovnávali zhotovení Velkého díla k vyřešní kvadratury kruhu. Jedna ze slavných hádanek, připisovaná (Pseudo)Aristotelovi, která se nachází ve spisu Rosarium Philosophorum, líčí kvadraturu kruhu takto: „Učiň z muže a ženy kulatý kruh, z něho pak udělej čtverec, z toho zas trojúhelník. Z trojúhelníku učiň znovu kruh a máš naše Magisterium“. Ve Zlatém traktátu Herma Trismegista se doporučuje, aby Umělec vzal pravého a jediného merkura, totiž prvotní filosofickou vodu, vytáhl z chaosu, jenž má hermafroditní přirozenost, čtyři živly, z nichž se tvoří tři principy, někdy označované jako Slunce, Luna a Merkur, běžněji však pojmy Síra, Merkurius a sůl a z těch znovu učinil kruh (D. Ž.Bor “Napříč říší královského umění“ Trigon 1995, str. 67).

Jinými slovy pokud správně prokombinuješ geometrii kruhu, čtverce a trojúhelníku a zasadíš je do správného „příběhu“, dosáhneš filosofického kamene. Čím jiným než kruhem bychom mohli geometricky zobrazit prstenec hradeb. Trojice bran pak vytváří trojúhelník (a díky zdánlivě nesmyslnému tvrzení v pověstech že od střední brány ke zbylým dvěma je shodně 340 kroků, je tento trojúhelník rovnoramenný). Do těchto dvou obrazců pak byl vyměřen čtverec náměstí. Spojení této geometrie s pověstmi je zřejmé. V pověstech se píše, že rozměřování začalo od památného pahorku a postupným navazováním došlo i na zmíněné hradby, brány a náměstí (kruh, trojúhelník a čtverec).

Po dosazení jednotlivých krokových údajů do geometrického rozvržení města docházím k pro mne překvapivým závěrům, jejichž interpretaci však považuji za soukromou součást mých dalších úvah ( jen pro příklad: počty kroků pro šířku a délku kostela 33 a 55 kroků udávají sice přibližnou velikost půdorysu kostela, mně však přijde zajímavější, že dávají přesný poměr, jenž se přibližuje tzv. zlatému řezu a s poměrem délky a šířky hřbitova 80 krát 50 kroků pak vyjadřují v sobě číslici šest, jež se tak vehementně prosazuje v celém textu pověstí. O tom však jindy).

Někde v Trutnově hledám místo na které chrlí svůj oheň drak z městského znaku a ke kterému se snáší z výše havran se zlatým prstenem v zobáku. Místo odkud lze přehlédnout i skrytá tajemství tohoto tajemného města.

Ilustrační obr. převzaty z publikace D. Ž.Bor „Napříč říší královského umění“, Trigon 1995 str. 63 – 68 s rozšiřujícím textem.

Už ho nesou! 2024