Logo pro tisk
Oficiální adresa sdružení
Trutnov- město draka
Otto Štemberka
Železničářská 507
541 01 Trutnov
1 - 4 z 10

Trutnovský drak

Pod východním okrajem Krkonoš, na dávném pomezí českého a německého živlu, leží město Trutnov, založené před rokem 1260 pod jménem Úpa. Symbol draka z jeho znaku zdobí v nejrůznějších provedeních mnohá místa ve městě. 1/

Městský znak se objevuje poprvé na pečeti z 15. století, už v tomtéž uspořádání jak ho známe dnes. Není známo kdy byl městu udělen, ale ve všech jeho pozdějších podobách je na něm zobrazen drak.2/ V dnešním uspořádání je znak znám od roku 1892, kdy byl obnoven trutnovským starostou Flöglem podle starého vyobrazení.

Tvoří jej modrý štít, na němž je stříbrná městská brána s cimbuřím a otevřenými vraty se spuštěnou zlatou mříží. Po obou stranách se zvedají dvě dvouposchoďové čtyřhranné věže, každá s třemi okny, s valbovou střechou opatřenou zlatými makovicemi. Před branou leží na trávníku zelená saň s rozžhavenou pootevřenou tlamou v zuřivém vzteku, cenící zuby a s vyplaceným jazykem. Její ocas míří dvojí spirálou šroubovitě vlevo vzhůru. Nad bránou letí napravo dolů černý havran, držící v zobáku zlatý prsten s červeným kamenem. Nad ním spočívá zlatá koruna s trojitou ozdobou. Znak tak vyjadřuje komplexní a mluvící synthému, o jejíž výklad se pokusíme na závěr.

K sani z trutnovského znaku se váže populární pověst, o níž se zmiňuje již trutnovský kronikář 16. století Simon Hüttel. F. J. Beckovský v Poselkyni starých příběhů českých uvádí, že drak z pověsti byl podoben krokodýlovi. Z pozdější doby máme k disposici zápis písaře S. K. Tupíčka z roku 1743. Z téhož roku pochází i podobný zápis kantora J. Šmídy v kronice obce Německé Čermné v Kladsku.

Podle Josefa Demutha (Der politische Bezirk Trautenau, 1901), je pověst zasazena do období vlády knížete Oldřicha. Ten prý poslal do pohraničních hvozdů svého vazala, pana Albrechta z Trautenberga, aby zde založil nové město a čelil loupeživým tlupám. Dva zedníci z jeho řemeslnické družiny, jakýsi Paul Firner a Nikolaus Schlofsky se při hledání skalního lomu dostali do hlubokého lesa. Po dlouhém bloudění zaslechli silný havraní křik. Zpočátku si ptačí¬ho hlasu nevšímali, ale krákání neustávalo. Muži šli za křikem a ten je přivedl k divoké rokli, nad níž stála stará lípa. Zvědavě pátrali, co se skrývá v temné strži. K svému překvapení spatři¬li patnáct loktů dlouhého plaza, tloušťky dosti silného stromu. Jeho široká tlama byla otevřena, oči sršely ohněm, ocas se šroubovitě vzpínal a tělo měl pokryto velkými rohovitými šupinami. Překvapení a vylekaní zedníci utekli, neopomněli si však cestu značit záseky do stromů. Rytíř Trautenberg se nejprve svědectví strachem polomrtvých řemeslníků vysmál. Když se však před ním dlouze zapřísahali, rozhodl se, že záležitost prozkoumá sám. Nařídil čeledi vzít sebou pevné řetězy a lana. Upevnili je pak kolem stromů na pahorku, jenž byl od toho času nazýván Ležícím vrchem (Liegenhügel), což bylo později zkomoleno na Lživý vrch (Lügenhügel) 3/ Na druhý konec provazu upoutali jehně a spustili dolů, aby je plaz pohltil. Pokus se zdařil, nestvůra vylezla ven, chytla se na návnadu a byla pomocí řetězů a lan vytaže¬na z doupěte. Aby nemohla uniknout, byla pevně přivázána ke stromům. Nyní musel být plaz zabit. Rychle proto zhotovili silnou dřevěnou mříž se železnými špicemi, kterou nechali pomocí lan na zvíře padnout tak, že se nemohlo hýbat. Potom naházeli na mříž velké kameny, jednu hromadu na hlavu a druhou na ocas. Zároveň kolem rozdělali oheň. Kamenné břímě zvíře zamáčklo, žár ho schvátil a vysílil a smolný kouř ho nakonec zadusil. Když plaz zcepeněl, rytíř Trautenberg přikázal stáhnout jeho kůži. Ostatní části těla lidé zakopali. Potom kůži na slunci vysušili a vystavili ji k obdivu všech, nahoře na staré zámecké věži. Prvního května roku 1024 pořádal kníže Oldřich zemský sněm v Brně, na němž svému synu Břetislavovi svěřil vládu nad Moravou. S blahopřáním přišli též trutnovští a předali svému knížeti draka. Ten jej přijal a přikázal zavěsit v brněnské radnici. Město Trutnov za to později dostalo darem od brněnských měšťanů zvony, a zvyk zvonit na ně se ve městě dlouho zachovával. 4/

Toto fantastické líčení, plné neuvěřitelných peripetií a suverénně prohlašovaných dat, nepostrádá pevnou osnovu. Připomíná alegorie a paraboly, které byly ve středověku vkládány do alchymistických pojednání. Nápadně zde probleskují souvislosti s dramatem takzvaného Velkého Díla a jeho tajemnými protagonisty. Abychom zachytili odlesky i těch nejmenších faset podivuhodné pověsti, vydejme se po stopách jejích dalších versí.

SYMBOL MĚSTA SE VYTVÁŘÍ AUTOMATICKY PODLE SOUŘADNIC ZEMĚ V PROSTORU

Písař S. K. Tupíček se v roce 1743 liší v některých jednotlivostech. Jeho zápis zde podáváme zkráceně a s úpravou: „Léta Páně 1096, 20. máje, dal Albrecht z Trautenberga stavět město. Přivolal řemeslníky, z nichž jakýsi Pavel Cinear a Neotil Silfka objevili draka; zavedl je k němu křičící krkavec. Drak měl čtyři nohy a dvě malá křídla. Spustili k němu jehně a malou past (pouze na hlavu). Poté spustili velkou past (na celé tělo). Rozdělali oheň a drak se zadusil. Albrecht z Trautenberga ho nechal vycpat a maso zakopal hluboko do země." Konečně v další versi se místo rytíře Trautenberga objevuje bájný uhlíř Trut. Ten zde mytí lesy a založí hřbitov. Cosi však stále vyvléká mrtvoly z hrobů. Trut pátrá v lese a havrani mu svým křikem prozradí místo odpočinku obrovského draka. Rozhodne se dojít pro pomoc a zpáteční cestu si značí osekáváním stromů sekyrou. Když se vrátí, nalezne spolu s ostatními draka spí¬cího mezi mrtvolami. Spolu s vesničany zabarikáduje silnými kmeny vstup do dračí jeskyně a pak vše podpálí. Drak s šíleným řevem a v křečích zcepení. Skála kolem byla zčernalá a kus lesa okolo se musel hlídat, aby neshořel. Později byl Trut knížetem Oldřichem povýšen do zemanského stavu.

Kdo by neznal jednu z Alšových lunet pro Národní divadlo, jejíž předlohou byla umělci právě pověst o bohatýru Trutovi, přemáhajícím draka.

V obrozeneckém nadšení byla pověst interpretována jako boj Slovanů s rozpínající se germanisací v pohraničních oblastech.

Báje vyprávějící o střetnutích s draky byly ostatně zjištěny i na jiných lokalitách, vesměs v někdej¬ších hraničních oblastech, kde hrozily nájezdy cizích kmenů.5/

Alšova luneta však oproti pověsti zobrazuje přímý boj bohatýra Truta ozbrojeného mečem a štítem s bájnou nestvůrou. V tomto aspektu připomíná spíše prastarý mýtický motiv zápasu osamoceného hrdiny s drakem.

Přestože nevíme, zda verse s postavou Truta je staršího data, či ať už ji pro tuto chvíli chápeme jako nacionální reakci na osobu německého Trautenberga, brzy uvidíme, že její význam je hlubší. Lze předpokládat, že Mikoláš Aleš se inspiroval Rukopisem Zelenohorským. V tomto romantickém Hankově padělku, který byl nalezen roku 1818 na zámku v Zelené Hoře u Nepomuku, se objevuje Trut - alespoň v literatuře - pravděpodobně poprvé. Ve skladbě Libušin soud, která se měla vzta¬hovat k 9. či 10. století, nařizuje kněžna vypravit posly k českým velmožům: „...po Ratiboř ot gor Krekonoší, ideže Trut pogubi saň lutu,..." (,,...K Ratiborovi od hor Krkonoší, tam, kde Trut zahubil saň lítou,...")

Václav Hanka hrdinovo působení dokonce posouvá do ještě vzdálenější minulosti, než o které mluví původní lidová pověst.

Kolem pravosti Rukopisů se v minulém století rozpoutala dlouhotrvající bitva. Zpracování těchto událostí by mohlo být samostatným příspěvkem k dějinám a funkcím mýtů ve společnosti. Rukopisy pozdvihují vášně, jsou nekriticky přijímány i odmítány, ale také inspirují.

Tak Jaroslav Vrchlický zpívá:

„...Svatý odkaz, duma tvoje zněla,

Truta dlaň když rozpřáhla se smělá,

s mlatem proti sani běsící..."

l tuto sbírku ilustruje Mikoláš Aleš...

O výše zmíněném mýtu zápasu s drakem napsal francouzský alchymista Fulcanelli: „Pokud filosofové mluví jen o draku jako takovém, mají obvykle na mysli volatilitu. Doporučují ho zabít ranou kopí; tato operace se u nich stala námětem početných bájí a rozličných alegorií. Působce je tam zahalen pod mnohými jmény podobné esoterní hodnoty: Mars, Marta, Marcel, Michal, Jiří atd. a tito rytíři posvátného umění po prudkém boji, z něhož vždy vycházejí vítězně, širokou ranou otvírají slabiny mýtického hada, odkud tryská černá, hustá a viskózní krev. 6/ Drak je v mytologii ambivalentním symbolem. Zatímco na Východě zosobňoval nebeskou moc, na Západě představoval symbol zla, démonických a chtonických tendencí. Byl strážcem ukrytých pokladů a jako takový musel být zabit, aby bylo dosaženo cíle. V tomto aspektu vystupuje jako hlídač Zlatého rouna a Zahrady Hesperidek. V tradici starého bájesloví představoval jak primordiální mocnosti temnot, tak i personifikaci hromu a tím i života a růstu. Cyklické znovuobnovování přírody zobrazované zjevením draka koresponduje s jarem, východem a zelenou barvou. Drak stoupal na oblohu o jarní rovnodennosti a do propastí sestupoval při rovnodennosti podzimní.7/ Astronomicky souvisí jeho symbol jak se Sluncem, tak s Měsícem. Hlava a ocas Draka jsou uzly Měsíce, body, v nichž dochází k jeho zatmění. V psychoanalytickém kontextu je rozevřená dračí tlama, s níž se někdy hrdina střetává, interpretována jako ozubená vagina, která jej podle okolnos¬tí buď pohlcuje (Oidipův komplex), nebo jej vyvrhuje směrem k homosexualitě. V hermetickém smyslu je drak symbolem hmoty a jejích skrytých schopností. Flamel mluví přímo o kovových principech. l zde se však projevuje jeho ambivalence. Basil Valentin, stejně jako Flamel, se zmiňuje o dvou dracích: nebeský drak, jehož si představovali okřídleného, charakterisuje volatilní látku, zatímco pozemský drak bez křídel označuje látku pevnou. „Výraz drak je mrtev, znamená putrefakci hmoty, když se stala nejčernější", poznamenává Dom Pernety ve svém Dictionnaire mytho-hermétique.

Podobně ambivalentní je i symbol hrdiny v mýtech. Astronomicky ho lze interpretovat jako zosob¬nění Slunce v jeho denním i ročním pohybu po obloze. Je to nebeské Světlo zahánějící mocnosti tmy. Podle C. G. Junga boj mezi hrdinou a drakem vyjevuje archetypické téma triumfu Já nad regresivními tendencemi. U mnoha lidí zůstává temná a negativní stránka osobnosti nevědomá. Hrdina naproti tomu musí počítat s existencí tohoto stínu a čerpat z něho svoji sílu. Musí se spojit s destruktivními tendencemi a stát se natolik nebezpečně hrozivým, aby mohl draka porazit. Jinak řečeno, Já nemůže triumfovat dříve, než se spojí s mocnostmi stínu.8/

V hermetismu je hrdinou sám alchymista, který urputně bojuje s nebezpečnými a nevypočitatelnými silami ukrytými v hmotě, aby nakonec nad nimi zvítězil, l zde je symbolismus hrdiny nejednotný a ambivalentní. Hrdina totiž často představuje i samotného Merkura v jeho zápase s pálivou a vyprahlou sulfurální substancí.

V našem případě je tato souvislost podivuhodně naznačena už samotným hrdinovým jménem. Trut je anagramem Rtuti, naším Merkurem. Abychom však objasnili souvislosti této nečekané a, řekněme, i trochu podezřelé shody, musíme se nejprve obrátit k etymologii a dějinám. V publikaci Zeměpisná jména Československa autoři tvrdí, že ve 13. století se obyvatelstvo původního sídla Úpy poněmčilo přílivem horníků ze Saska a obec dostala nové jméno Trutnov. To prý má původ v německém předložkovém spojení zer trutenouwe, „na rozkošné nivě", z něhož se v němčině vyvinulo jednoslovné jméno Trautenau (1329 Trautenow). 9/

Zdálo by se, že není co dodat a tudy cesta k hlubšímu pochopení nepovede. Avšak již zmíněný Josef Demuth jde ještě o něco dále a dodává: „Jméno Trautenau vychází ze starohornoněmecké-ho trut, jako dílčí obraz, obsahující v sobě význam „někomu důvěřovat, mít k někomu důvěru.10/ K tomu se připojuje staré trut, s významem Milenec, Manžel. Z tohoto středohornoněmeckého výrazu utvořili Češi svůj Trutnov".

Zaznamenejme v této souvislosti nejen znovu se objevující kořen trut, ale i jeho signifikantní význam Milence a Manžela. Vždyť je to jedno z běžných synonym dávaných našemu vlhkému Merkurovi při jeho spojení se suchou samicí Sírou.

Obraťme nyní pozornost ke slovu Rtuť. Podle V. Machka v jeho Etymologickém slovníku (str. 522), je rtuť již slovem staročeským.11/ U Sušice v jižních Čechách se používal výraz truť. Tak slovo psal i Kollár, na základě své domněnky, že rt je přesmyknuto z tr, a že obojí náleží ke slovu truji, otravuji. Podobný termín je i v ostatních slovanských jazycích. Tak slovensky je ortuť, polsky rteč, ukrajinsky a rusky rtút. Původ slova pokládá Machek za nejasný. Obyčejně se prý spojuje buď s arabským utarid, nebo vyvozuje z latiny, z argent (-um) (vivum), t.j. živé stříbro. Souvislost se starým výrazem pro jed je naznačena v téže knize i na str. 650: „moravsky rtuť, truti-na =jed. Základ tru-, trou-, je patrně od tr- eu-, t.j. kořen ter-, „tříti".12/

Avšak to ještě není vše. Staročeské sloveso trútiti, nebo otrútiti má význam „odrazit". (Nadtrútiti je použito v Alexandreidě ve významu „nadhoditi".) Vzpomeňme si, že hrdina Trut odráží útoky draka ve své funkci pomezního venátora.

Začíná být pomalu zřejmé, že je zbytečné zabývat se otázkou priority jména hlavního hrdiny pověsti. Vždyť i rozklad jména rytíře Albrechta z Trautenbergu vykazuje příbuzné rysy a nepochybně bychom došli ke stejným závěrům.13/

To nás může utvrdit jen v přesvědčení, že za různými versemi téže lidové pověsti je ukryto esoterní jádro. Spočívá ve zcela originálním návodu, jak postupovat po neschůdné cestě při přípravě kanonické látky. Vraťme se tedy k peripetiím různých versí pověsti a pokusme se je z tohoto úhlu porovnat. Budeme se snažit podtrhnout některé konkrétní zvláštnosti, anebo naopak ukázat obecnější smysl určitých pasáží.

Hrdina, ať už je to rytíř 14/ nebo uhlíř (ten kdo dodává palivo do pece), mýtí lesy a zakládá město, v jiné versi hřbitov. Zakládat město se nám zdá vcelku přirozeným a smysluplným počinem. Proč ale zrovna hřbitov, zvláště na tak opuštěném místě? Zde je zjevný rozpor, pokud si nepřipomeneme, že hřbitov by mohl být indicií alchymistické putrefakce, fáze Díla v níž všechno hnije. V dalším ději je v některých versích hrdina zastoupen dvěma řemeslníky, a to jmenovitě zedníky, v jedné versi vystupuje sám. Jinak řečeno, s těmito alternativními postavami nám pověst nabízí další aspekty esoterní interpretace, totiž další kvality prvního činitele. V české versi vystupují Neotil Silfka a Pavel Cinear. Zaráží nás už zvláštní „nečeské", na prvý pohled jakoby zkomolené znění. Připusťme pro tuto chvíli i možné omyly přepisovače. V německém znění se objevují Nikolaus Schlofsky a Paul Firner. Všimneme si pouze, že začáteční písmena prvých jsou shodná, stejně jako křestní jména druhých, až na pochopitelné rozdílný národní přepis. Zkusme proto dát do souvislosti nejprve Neotila Silfku s Nikolausem Schlofskym. Jméno prvého zní nápadně jako konstruovaný anagram. Zkusíme-li zaměnit v křestním jménu hlásku f z příjmení a jen nepatrně přeskupíme písmena, obdržíme pojmenování novice zasvěcovaného do mystérií.15/ V případě druhé osoby si můžeme být zcela jisti pouze významem jejího křestního jména. Nikolaus, jak rozkládá Fulcanelli a po něm mnozí další, vychází z řeckého Niké, vítězství a z laos, kámen, tedy buď vítěz nad kamenem anebo vítězný kámen, což jsou často frekventovaná spojení u starých alchymistických autorů. V případě příjmení jakoby nám opět vadilo ono f, tak podivně se vyjímající uprostřed německého přepisu. Jsme v pokušení říci, že je to ta pravá tajná spojnice obou jmen, znovu nám připomínající rozhodující anagramatický obrat.

V druhou dvojici spojujeme jména Pavla Cineara s Paulem Firnerem. Shodná křestní jména Kristova apoštola mají význam malý (počtem), skrovný. Prvé příjmení je už svým tvarem rovněž podezřelé. Mohl by to být názvuk na některou ze spagyrických substancí, stejně jako anagram. Zkusíme-li rozklad pomocí latiny, obdržíme sine, bez a area, prostor, konstatujeme tu tedy úzkou významovou podobnost s křestním jménem. Příjmení Firner je pak opravdovým završením těchto synonymit, podle němčiny je totiž - možno říci jen příslovečným - vrcholem ledovce. Co nám tedy doopravdy říkají tato jména a jaké kvality odrážejí? S nutným risikem na této kabalistické cestě můžeme předpokládat, že prvá dvojice hlásá hrdou devisu a pojmenování alchymistů, zatímco druhá ji koriguje a komplementarisuje nezbytnou skromností.

Spolu se zedníky vstupujeme do hlubokého lesa, hledajíce skalnatý lom. Cestu řídí havran svým křikem až k dračímu doupěti. Nad ním roste stará lípa (linde). Jakoby strom této verse chtěl osvět¬lit německé pojmenování draka v pověsti, totiž lindwurm. 16/ Zpáteční cestu pro pomoc si podle všech versí shodně značí záseky do stromů.

Popis a míry nestvůry, jakož i technika vlastního lovu, jakkoliv se v jednotlivostech liší, mohou být chápány jako alegorická vylíčení operativního postupu v laboratoři.

Jedna verse upřesňuje, že drak byl patnáct loktů dlouhý a tlouštku měl jako „dosti silný strom". Druhá verse udává, že měl čtyři nohy a dvě malá křídla. Přidáme-li k obrazu široce rozevřenou tlamu a spirálovitě stočený ocas, dostaneme komplexní, i když ještě dosti nejednoznačný symbol, jehož grafická abstrakce ukazuje k alchymické značce Saturnského Merkura či hermetického zlata.

Všimněte si ještě drobného detailu: tělo draka bylo pokryto velkými rohovitými šupinami. O této minerální charakteristice se zmiňuje se záhadnou upřímností rovněž Adept Fulcanelli: „Nuže tento minerál vykazuje zvláštní konfiguraci: krystalické čepele vytvářející v něm tkáň, jsou kladeny přes sebe, stejně jako u slídy, na způsob listů knihy. Jeho vnější vzhled mu vynesl přívlastek leprósní a také Drak pokrytý šupinami, protože jeho slupka je šupinatá, nepříjemná a drsná na dotek. Při této příležitosti jedna prostá rada: přednostně si vybírejte vzorky, jejichž šupiny jsou nejširší a nejlépe výrazné..."17/

Z vlastní techniky lovu stojí za pozornost nejen návnada v podobě jehněte a dvojice různé velkých pastí (jedna pouze na hlavu a druhá na celé tělo), ale především ona dřevěná mříž se železnými špicemi, kterou nechali na zvíře padnout tak, aby se nemohlo hýbat. Následuje popis žíhání, při němž je substance umrtvena postupným zvyšováním teploty, kdy všechno kolem zčerná. Je to nepochybně názvuk oné cesty, kterou je třeba - podle Flamela - vykonat po souši.18/ Zbývá už jen draka stáhnout z kůže „i se svazkem chlupů" jak zdánlivě nesmyslně dodává pověst, usušit a ostatní části těla zakopat do země.

Posledním dějstvím je převoz dračích ostatků, jako daru na zemský sněm do Brna (na místo brněné, t.j. blátivé, vlhké), a to 1. května, nepochybně se zvlhčením Májovou rosou, v zodiakálním znamení Býka. Lze už jen dodat, že vedle draka se Brno dodnes pyšní také druhým emblémem z jiné krajové pověsti, a tím je kolo s loukotěmi. 19/ Pověst i operace se uzavírají a hrdina je v jedné z versí slavnostně povýšen.

Pokusme se na závěr, z hlediska předešlých zjištění, interpretovat trutnovský městský znak. Vytkněme předem, že heraldika už od dávných dob vládla přísnými zákony a pravidly, v nichž byla velmi úzce spojena právě s hermetickými naukami. Nic v ní není libovolné, každý i ten sebemenší detail byl odrazem konkrétní a positivní reality.

Trutnovský znak patří u nás k těm starým. Je emblematickým souborem všeho toho, o čem jsme se zmínili výše. Právem je mluvící a jeho řeč může být srozumitelná tomu, kdo k jeho studiu přistu¬puje komplexně, s chladným rozmyslem a živou obrazotvorností.

Na modrém pozadí barvy příslibu, stojí stříbrná (bílá) dvouvěžová brána, podobná pevnosti. Touto pevností je alchymistova pec, athanor, který právě takto býval často zobrazován. Okna, na starých pečetích i cimbuří, připomínají svým počtem trojí úroveň operace v triádě říší. Pod branou, nebo také na ní, spočívá zelený drak, vlastní subjekt operace ve svém počátečním stadiu. Míří na něho zlatá mříž z brány, na některých vyobrazeních to vypadá, jakoby na ní ležel a opékal se. Nad bránou poletuje černý havran, nesoucí v zobáku zlatý prsten s červeným kamenem Mudrců. Na znaku tak vidíme v přísném sledu uspořádány všechny tři hlavní barvy Díla. Tento šperk s nej¬vzácnějším kamenem, spolu s korunou o níž pověst mlčí, je neklamným příslibem úspěšného dokonání Velké Práce. Finis coronat Opus.

Je k tomu třeba ještě něco dodávat? Snad jen poetický epilog. R. M. Rilke píše ve svých Dopisech mladému básníkovi: „Všichni draci našeho života jsou možná princeznami, čekajícími že nás uvidí krásné a odvážné. Všechny hrůzostrašné věci jsou možná jen věcmi bez pomoci, jež očekávají, že je podpoříme."

Drak je ze všeho nejdříve v nás.

1989

1/ Například v průčelí radnice na náměstí, v horní části budovy školy a na poště. Nejstarší znak je umístěn v zádveří nynější hradní vinárny. Nejvýznamnějším zpodobením je však bezesporu skalní drak ze staré kašny, díla kameníka Maye, která od roku 1792 celých sto let stála na trutnovském náměstí. V roce 1903 byla přenesena do městského parku, kde se v blízkosti vchodu nalézá dodnes.

2/ Podle K. Lišky a L. Muchy (Klíč k našim městům, Práce, Praha, 1979) se tento motiv objevuje i na mladších pečetích: „pečeť s latinským opisem SIGILLUM REGI . ET . DOT : CIVITAT : TRUTNOVIENSIS. (1789). (Pečeť královského a věnného města trutnovského 1789). Na několika dalších je v pečetním poli štít se samotnou saní a s opisem SIGIL. MINVS REIPVBL. TRVTNOVIEN. Z opisu (REIPUBLICAE - věci veřejné) i ze zjednodušeného znaku je zřejmé, že se pečeť užívala pro listiny zvláštního významu, pravděpodobně pro věci právní a soudní." Viz str. 216.

3/ V Trutnově byla Dračí ulička, která příčně spojovala ulici Slezskou a Vodní. V 80. letech podlehla partajnímu vandalismu. Zvýšené místo pod městskou hradbou, kde byl podle pověsti v osidlech chycen trutnovský skalní drak, se nazývá Lživý pahorek. Toto místo pověsti dokumentuje jak složitou interpretační cestou a jakými boji musel procházet sám mýtus v různých dobách.

4/ Zajímavá je souvislost pohraničního Trutnova s Moravou vůbec a s Brnem zvláště. Nejde tu jen o mýtického draka, ale i o historicky doloženou vládu moravského rodu Švábeniců v úpské krajině.

5/ Tak na česko - lučanském pomezí v západních Čechách lze ještě dnes vystopovat pomocí pověstí o dracích dosti dobře průběh dávných hranic. Tato místa byla osídlována Chody t.j. venátory = slídiči. jejichž úkolem bylo procházet kritická místa a upozorňovat na pohyby nepřátelských vojsk. Pověsti z těchto míst se shodují na zajímavém detailu: přílet draka býval předem signalisován zvláštním pískotem, jímž se tito ochránci hranic pravděpodobně dorozumívali. Velká většina výskytu draků v našich pověstech se skutečně soustřeďuje do dávných pohraničních mísí. jakkoliv se tyto hranice během času mnohokrát změnily. V západních Čechách jsou to například lokality Džbán a Hředle, ve východních Cechách je to vedle Trutnova též Náchod a v jistém smyslu i Červený Kostelec.

6/ Fulcanelli: Les demeures philosophales, J. J. Pauvert, Paříž 1964 „Mýtus draka a rytíře který jej napadá, hraje důležitou roli v hrdinských i lidových legendách, stejně jako v mytologiích všech národů. Skandinávské stejně jako asijské zkazky nám tyto hrdinské činy popisují. Ve středověku to byli např. rytíř Gozon, rytíř z Belzunce, svatý Roman atd., jimž se připisuje, že bojovali a zabíjeli draka. Čínská báje se blíží více realitě. Vypravuje nám, že slavný alchy¬mista Hujumsin, počítaný mezi bohy, protože objevil filosofický kámen, zabil strašlivého draka který pus¬tošil zemi. Stáhl z monstra kůži a připevnil ji ke slou¬pu, „kde je ji ještě dnes možno vidět", jak říká legen¬da. Po tomto činu byl vzat na nebesa". (Poznámka tamtéž, str. 432,1. díl)

7/ V Číně byl tento pohyb znázorňován posicemi hvězd Kio a Ta-kio, Klasem Panny a Arkturem, jimž se říkalo Dračí rohy. (J. Chevalier, A. Gheerbrant -Dlctionnaire des symboles, str. 213-214.)

8/ C. G. Jung: L´homme et ses symboles, Paříž 1964.

9/ l. Lutterer, M. Majtán, R. Šrámek: Zeměpisná jména Československa, Mladá Fronta, Praha 1982

10/ Viz dnešní německé traute - důvěra.

11/ Používání tohoto slova je doloženo např. v českém rukopisu Cesty spravedlivé v alchymii od Mistra Antonia z Florencie, z roku 1457. Vyskytuje se také v leydenském překladu Jitřní záře Bavora ml. Rodovského z Hustiřan z roku 1585, např. na listech 255 b nebo 258.

12/ Vzpomeňme na výraz otrušík. Merkur v tomto aspektu je však možno srovnat podle pravidel homofonní kabaly i s drakem - dryiákem, jakkoliv jsme ujišťováni, že druhý výraz má svůj základ v latinském theriac. (viz výše kořen ter-!) Chceme tím ukázat na proměnlivost a nepolapitelnost protagonistů Velkého Díla, na jejich záměny a cyklický pohyb.

13/ Albrecht - z něm. "vznešený, ušlechtilý, ale i září¬cí".

14/ Vzpomeňme úzké souvislosti mezi cavalier (rytíř) a cabalier (kabalista) ve francouzštině.

15/ Z křestního jména Neofyt a z příjmení ukazujcího na příbuznost s lat. siléo, mlčící, anebo sileórum, tajemství, mystérie. O rozklad se lze pokusit i jiným způsobem: lak neó, z lat přísti, a tilia, lípa, strom, který hraje v kontextu pověsti důležitou roli, je podporováno názvukem příjmení k silva, les a silvéscó, rozrůstati se.

16/ To vše jsou symboly dobře známé všem zájemcům o jinotajná vyprávění. Jen namátkou: zedníci (totiž zednáři, členové stavebních bratrstev s hermetickými rituály a znameními); skalnatý lom nebo také důl, připomínající známou alchymistickou devisu, skrytou za počátečními písmeny slova Vtriol (Visita Interiora Terra Rectificando Invenies Occultum Lapidem, Navštiv útroby země, napřim se a nalezneš skrytý kámen).

Pokud jde o draka, jeho české jméno bylo redukováno asi přímo z latinského dracó. Saň je pak jednohlavá nestvůra bez křídel, která správně nemá být zaměňována s drakem (Sedláček). O původu draka a jeho hermetickém významu Fulcanelli v Les demeures philosophales (II. díl, str. 191-2) uvádí: "Pověřen střežit báječnou ohradu kam filosofové přicházejí pro své poklady, drak je považován za toho, kdo nikdy nedřímá. Jeho žhavé oči zůstávají stále otevřené. Nezná ani odpočinek ani únavu a dokáže čelit nespavosti, která jej charakterisuje, zajišťujíc mu ten pravý důvod existence. Je to ostatně totéž co vyjadřuje jeho řecké jméno. Slovo Δραχωγ má kořen δερχοματ, dívat se a vidět a v širším významu žít, což je blízké slovo samému δερχευγηζ, ten kdo spí s otevřenýma očima. Původní jazyk nám tak skrze obal symbolu odhaluje ideu nesmírné aktivity, věčné a skryté vitality uzavřené v minerálním těle. Mytologové nazývají našeho hada Ladon, což je výraz jehož souzvuk se blíží slovu Laton, a které se může srovnat s řeckým být skrytý, neznámý, tak jako matérie filosofů.“ Havran značí tzv. nigredo, nástup putrefakce, což je operativní fáze, v níž všechno zčerná.

17/Fulcanelli: Les demieures philosophales, I.díl, str. 455

18/ Mříž se železnými špicemi spuštěná za drakem také na trutnovském znaku je vlastně křížením, soustavou křížů, které se v hermetické symbolice spojují s žíhacím kelímkem. (Viz rozklad o příbuznosti pojmů creuset (kelímek) a croix (kříž) a také související oběť jehněte, rituálně svázaného, u Fulcanelliho: Tajemství katedrál, čs. vydání, Trigon, str. 54 a násl., 59 a násl.)

19/ Tato druhá část pověsti, zřetelné nekoherentní s prvou půlí a oplývající "historickými" daty, je v jistém smyslu jejím protikladem, totiž cestou vlhkem, za účinné pomoci rotace živlů. V této souvislosti je zvláště pozoruhodné, jakými prostředky si esoterní imaginace dokáže sloužit. Srovnáme-li s touto povéstí např. slavný Flamelův návrat z Compostelly po moři, vyjadřující stejnou ideu, je jasné, že ve středoevropském prostoru si musela šikovně vypomoci mnohem neokázalejšími prostředky.

datum: 25.1.2007
Jste 333578 návštěvník těchto stránek. | copyright © 2006 Trutnov-město draka  |  designed by © 2006 dogfish